Nahý a blbá

Tak už jsme také světoví! Tedy alespoň tak se asi vidí studenti, kteří se v předjarní pátek 15. března okázale připojili k demonstracím „za ochranu klimatu“ formou jakési stávky. Čili, že se organizovaně a kolektivně ulili z pátečního vyučování.

Jak milé by bylo věřit, že těm mládežníkům jde skutečně o záchranu planety. Jak úžasné by bylo, kdyby ty tisíce studentíků v desítkách měst náhle prozřely a změnily svůj přístup k planetě, klimatu a životnímu prostředí vůbec. O tohle však, bohužel, nejde. Studentíci pouze požadují, vyhrožují a vyhlašují ultimáta. O tom, jak sami půjdou příkladem ani muk. Nu, jak také jinak, přece se v zájmu ochrany klimatu a umenšení emisí nebudou omezovat. Jenže jedině takový přístup by dal jejich proklamacím punc věrohodnosti. Kdyby totiž skutečně měli zájem chránit planetu, začali by u sebe a demonstracemi se snažili svůj vlastní ekologický přístup rozšířit mezi další ignoranty. Zatím však v místech jejich demonstrování a kvikotu za čistotu planety zůstaly jen hromady odpadků.

Takže studentíci, až doma přesvědčíte rodiče, že mají kvartýr topit na maximálně 18 °C, všichni se od zítra budete sprchovat jen vlažnou vodou a to maximálně jednou za 3 dny, konzumovat už budete výhradně potraviny produkované lokálně, přestanete kupovat jídlo v jednorázovém plastovém obalu, vyhodíte kapslové kávovary, budte bojkotovat mekáče, KFC a další neekologické bufety, namísto vožení zadků v autech budete ťapat všude pěšky či jezdit na kole nebo kolobrndě, už nikdy nepoletíte nikam letadlem (natožpak na nějaké vaše ekologické sabaty), jeden mobil, noťas a další elektro-udělátka vám vydrží minimálně 12 let a hadříky -povětšinou vyrobené mocinky moc neekologicky – nebudete odhazovat do kontejneru už po 12 měsících, můžete uvažovat o tom, že po někom jiném budete požadovat plnění vašich absurdních představ o záchraně planety. A pak by ještě bylo skvělé, kdybyste si mohli tak trochu uvědomit co fakticky požadujete. Nároky na další a další rádoby ekologické normy a předpisy mají totiž ve výsledku jediný efekt. Není jím snížení emisí – ty nejspíš jenom přesunete z jednoho místa světa do jiného. Tam, kam oko bedlivého zeleného khméra nedohlédne a pařát zelených aktivistů nedosáhne. Zásadní efekt, kterého ovšem dosáhnete zcela spolehlivě, je zvýšení cen úplně všeho, co je k životu, i tomu skromnému, třeba.

V prvním kroku zvýšíte cenu energií. Ty větrníky, soláry a bioplynové stanice nás nejen nespasí, ale především jsou nespolehlivé a drahé a tím pádem fakticky neekologické. Následně tak zvýšíte ceny potravin, což se projevilo už tím, že zemědělskou půdu zabírá řepka namísto potravin a životní prostředí v dalekých zemích je ničeno v zájmu pěstování vašich blbých chia semínek a palmového oleje a řady dalších dovážených komodit. Následuje zvýšení cen aut a v neposlední řadě i staveb, čili domů a bytů, jejichž ceny se vám už dnes hodně nelíbí. Neboť díky předchozím ekoteroristům a jejich ekologickým požadavkům se už od příštího roku budou smět stavět pouze nízkoenergetické stavby, což je všechny hezky zdraží o nějakých 35-40% oproti dnešním nákladům. A tak se dá pokračovat vlastně úplně v každém směru životních nákladů. Takže studentíci, bojujte! Požadujte! Stávkujte! Proč se učit a být vzdělanec a umět si takové souvislosti domyslet, když vy si uvědoměle a velmi rádi všechny ty náklady na zelené technologie zaplatíte. Nebo že by ne? A až to některým z vás jednou v budoucnu dojde, budete se za svoji hloupost stydět a nebo třeba stejně aktivně začnete demonstrovat zase za návrat k normálnosti?

Už se nemůžu dočkat jak to vaše komické divadlo bude pokračovat. Ono totiž mít za idol slabomyslného švédského retarda, který se umí nažrat jenom z hromady plastu a jehož jediným prokazatelně ekologický počinem je, že se omezuje v užívání šamponu na vlasy, svědčí o tom, že se necháte manipulovat stejně jako poddaní ve známé pohádce „Královy nové šaty“. A tak jako dokud v té pohádce neřeklo jedno odvážné, samostatně myslící bystré dítě, že král je nahý, budete vy jako užiteční idioti demonstrovat za zvýšení cen potravin, bydlení, dopravy a životních nákladů a z nevědomosti především v zájmu zisku nějaké další nesmyslné ekologické agentury, dokud vám někdo bystrý neprozradí, že Greta je prostě blbá.

 

Poušť Negev – od Sluníčka

S rezedněním pokračujeme v putování po Izraeli přes poušť Negev, která zabírá kolem 13 000 km^2. , což je přibližně 60-70% území Izraele. Slovo negev znamená „suchá země“ a tato souš začíná malými pískovcovými pahorky u Mrtvého moře, pokračuje stepí a čím více se blížíme k jihu, tím je toto místo vyprahlejší a hornatější. Ale pro tak malý stát je to hodně plochy a proto si už první ministerský předseda Izraele Ben Gurion uvědomoval strategický a zejména ekonomický význam tohoto území a inicioval program přeměny pustiny na zemědělsky využívanou zem.  

Negevská poušť je v mnoha ohledech pozoruhodný region, který tvoří součást rozsáhlého Saharsko- Arabského pouštního pásu. Má bohatou historii osidlování – beduíny, Nabatejci, Římany, Byzantinci, Turky, Brity, Izraelci. Původní obyvatelé pouště byli beduíni, z nichž někteří zde ještě dosud žijí ve stanech a živí se chovem dobytka, zvláště velbloudů. Dnes již jen asi 10% beduínů jsou nomády, zbývající žií trvale ve svých osadách. Půdu, na které se kdysi pásal jejich dobytek, většinou zabraly kibucy a armáda.

Naší první zastávkou v pouštním osídlení bylo městečko Mitzpe Ramon.

Bylo založeno v min. století jako osada pro rodiny dělníků pracujících na stavbě pouštní dálnice. Na vyhlídce nedaleko městečka nám u nohou leží kráter Mahtesh Ramon, který připomíná Gran Canyon. Jde o pozůstatek někdejšího mořského dna, ze kterého postupnou erozí vznikl obrovský kráter dlouhý 40 km a 2 – 10 km široký. Jeho stěny dosahují místy hloubky až přes 400 m. Stejně jako v Grand Canyonu klesají stěny Mahtes Ramonu strmě do údolí a jsou nádherně vybarvené.

Kadidlová stezka

Několik kilometrů odtud na sever leží národní park EIN AVDAT. Projíždí se k němu údolím Negevské pouště, místy, kudy vedla starověká Kadidlová stezka. Tato stezka sloužila zejména Nabatejcům k převážení obchodního zboží na velbloudech z Asie do Evropy. Většinu jejich zboží tvořilo koření, parfémy, sůl, asfalt pro výrobu lodí a samozřejmě kadidlo, po kterém dostala tato stezka své jméno. Stezka vycházela z oblasti dnešního Jemenu a vedla přes pouště v Saudské Arábii až do Jordánska, kde se rozdělovala na dvě větve. Jedna větev vedla přes Petru a Negevskou poušť údolím kráteru do přístavu v Gaze a dále odtud bylo zboží převáženo na lodích do Evropy. Druhá větev vedla přes Damašek k pobřeží v Libanonu. Nabatejcům, kteří zprostředkovávali spojení na této stezce a střežili ji, plynuly z této činnosti nemalé příjmy. V důsledku toho v Negevské poušti vznikala kolem této stezky bohatá nabatejská města, např. Petra v Jordánsku nebo Avdat v dnešním Izraeli. My pokračujeme do Avdatu, starodávného nabatejského města na jeho prohídku.

AVDAT

Byl důležitým obchodním centrem Nabatejců. Nachází se na vyvýšenině na Kadidlové stezce procházející kaňonem Ein Avdat. V byzantském období byl Avdat hraniční městečko říše. Dnes je zde možné vidět pozůstatky chrámů, obydlí, sýpek, rezervoárů na vodu .  V blízkosti města jsou pozůstatky vojenského tábora a lázně. Na západní straně pahorku jsou ve skále vyhloubeny jeskyně, které také kdysi sloužily jako starověká obydlí.

Z Avdatu míříme ke kibucu Sde Bocher, kde nějakou dobu žil Ben Gurion, jenž je zde pohřben i se svou manželkou a je po tu po něm pojmenováno zdejší významné univerzitní středisko. U tohoto střediska opět zhlížíme do údolí, které vypadá jako kráter nebo dlouhý kaňon. Táhne se do nedohledna a nabízí nádherné výhledy na barevné skály a údolí.

TEL BERSHEBA

Naše dnešní putování přes poušť Negev ukončíme v Tel Bersheba. Toto starověké město je spojené s pobytem praotce Abraháma před 4 000 lety. Zde na vykopávkách můžeme vidět zbytky domů, sýpky, Abrahamovu studnu a místní důmyslný systém zásobování vodou. Bersheba ležela na jižní hranici starověkého Izraele.

 

Jaffa – od Sluníčka

V říjnu 2018 jsem se vydala za cestovatelským poznáváním do Izraele.  V půlnočním čase jsme přistáli na letišti Ben Guriona v Tel Avivu a po odbavení na letišti se přesouváme do Jaffy, biblického Jope, staré části města na jeho prohlídku. První dojmy tak nasáváme při procházení starobylým nočním městem. Jedním z vůbec  nejstarších starověkých přístavních měst na světě. Ve starověku se Jaffa označovala jako Tel Jaffo a ze svých „výšin“ 40 metrů nad mořskou hladinou poskytovala důležitý rozhled nad pobřežím a byla tedy pochopitelně mimořádně důležitým strategickým místem ve vojenské historii regionu.

Charakter místa je ostatně vyjádřen i v jeho názvu neboť „Tel“ je typ blízkovýchodní archeologické lokality, která má tvar vyvýšeniny. Tely byly prapůvodně starověkými sídlišti. V důsledku lidské činnosti se ve městě postupně hromadil všelijaký odpad, k tomu sídliště čas od času podlehla nějakému vojenskému ničení, při němž se k odpadu běžného života přidaly ruiny se zemí srovnaných obydlí. A protože se na všem tom odpadním materiálu zase čile žilo a budovalo, nově postavené osídlení vznikajícího města se postupem času na odpadu toho předešlého hezky zvedalo až se ocitlo na typickém návrší.

Jiné teorie předpokládají přímo úmyslné zasypání vysloužilých staveb /bez jejich destrukce/ právě s cílem zvýšení lokality vzhledem k okolnímu rovinatému terénu. Cílem této činnosti byla jednak ochrana proti povodním a za druhé strategicky důležitý výhled do krajiny. Jedná se velmi často o multikulturní lokality, z nichž mnohé jsou kontinuálně osídleny až do současnosti. Takový je třeba i Tel Aviv-Jaffa. Tento typ sídelní lokality je pro Blízký východ charakteristický.  Podobných osídlení zde bylo identifikováno na 50 000.

Dějiny města Jaffa jsou velmi bohaté na významné události a vlivy různých kultur. Území původně patřilo kmeni Dan, později využívali polohu města král David a jeho syn Šalamoun jakožto důležitého přístavu. Střídali se zde Římané, křižáci, piráti……. prostě místo, kde se pořád něco dělo, protože je chtěl kdekdo ovládat. V roce 1100 byla Jaffa při první křížové výpravě dobyta Godfroyem z Boillonu a v držení křižáků byla až do dobytí sultánem Bajbarsem. A v roce 1799 dobyl město pro změnu zase Napoleon Bonaparte při svém prvním egyptském tažení.

Začátkem 20. století se populace Jaffy mohutně rozrostla a na písečných dunách při pobřeží zde vyrostlo nové židovské předměstí Tel Aviv.

Naše noční procházka městem končí s rozbřeskem. Nad Tel Avivem se pomalu rozednívá a my směřujeme z Jaffy do Negevské pouště.

 

Mandle nebo bobeček?

Stále více věcí, které bychom ještě před pár lety pokládali za nemožné, absurdní, směšné nebo šílené se stává jevem běžným. Například všelijaké takové ty genderové nesmysly, díky kterým nám třeba přibývá každý kvartál nějaké to další pohlaví na výběr. Pavěda hlásající pochopitelně bezbřehou volnost v rozhodování jakým pohlavím se člověk cítí být, kdykoliv takové nutkání ke změně pocítí. Ať už je mužem ráno, ženou po poledni nebo obojím současně o půlnoci, vždy má takový jedinec právo na tu správnou reakci okolí, aby ani v nejmenší nebyly dotčeny rozjitřené city bytosti procházející náročnou transgenderovou proměnou. Prostě svoboda s velkým S. Nekonečná, všeobjímající.

Jenže čím rozlehlejší je dnes svoboda v blbnutí, tím víc její pokrokoví propagátoři omezují méně pokročilým či spíše nechutně konzervativním zpustlíkům svobodu v užívání rozumu. Takže na jedné straně si svobodně můžeme vybrat třeba sedmadvacáté pohlaví nebo vstoupit do manželství s nějakou dopravní nebo sakrální stavbičkou – vždyť kdo by netoužil vstoupit v posvátný svazek třeba s dálnicí D1 nebo sexy vilkou kancléře Vráti, ale na druhé straně si ani na chvíli nesmíte pomyslet, že pohlaví jsou jen dvě, že penisy mají pouze muži a jedině žena může porodit dítě. Protože nová doba dává práva všem na všechno. Mužům na menstruaci a kojení a ženám na penis, vousy a pleš. Kdo o tom byť jen zapochybuje, stává se vyvrhelem a kacířem a je zastánci Svobody okamžitě označen za nějaký druh foba a po právu umlčen. A až jednoho dne tito sociální a genderoví pokrokáři zjistí, že odmítáte i jen připustit, že je Země placatá, tak vás bez řečí upálí. Zatím pilně trénují popravy v kyberprostoru blokováním komentářů a mazáním profilů na fejsbůčku. Stačí napsat, že dva chlapi spolu nikdy dítě nezplodí a máte utrum.

Předpokládám, že tito vznešení pokrokoví Koniášové tak činí proto, abyste už konečně prozřeli a uznali, že i stejnopohlavní pár je plození schopen. Vždyť jejich nejvyšší guru je toho prokazatelně důkazem.

Uznávám. Kaji se. Už vím, že i muži mají své dny a mohou spolu zplodit potomka. Jen teda ještě váhám, zda byl Cukroušek počat setkáním nejrychlejší spermie s krční madlí nebo s lejnem. A jak to vidíte vy, mandlička nebo bobeček?

 

120 dB

Násilí je hnus. Násilí na ženách je hnus hnusovitej. Násilí sexuálního charakteru je hnus úplně nejodpornější. Proto je v civilizované společnosti každý projev násilí vůči ženě či dítěti trestán a jeho pachatelé jsou opovrhováni i mezi samotnými kriminálními živly.

Jakýkoliv nátlak v rámci sexuálního chování je pochopitelně nepříjemný zážitek. Postoupí-li verbální obtěžování k fyzickému napadení, jde zcela nepochybně o trauma, na které oběť jen stěží někdy zapomene.

Rozpoznat hranici mezi dvořením, dobýváním, laškováním a flirtováním, které je oběma stranám balící aktivity obvykle příjemnou zábavou a tím, kde už jde o obtěžování a nežádoucí nátlak se chlap učí od chvíle, kdy se na pískovišti pokusí získat pozornost toho pištícího stvoření s culíkama tím, že rozdupe její bábovičky a postaví pro ni pískový hrad. K získání zájmu ženy prostě platí víceméně jasná pravidla, kde však tím úplně hlavním je, že když žena nechce, tak má chlap prostě smůlu a není přípustné měnit situaci násilím. Alespoň tedy v civilizované společnosti.

A už na tom pískovišti začnou ženy vnímat svůj ženský potenciál v prosazování svých zájmů. Bábovičky obětují za pískový hrad, kýblíček za půjčení tříkolky. Naučí se zacházet s různými úsměvy, pofňukáváním, pláčem, zamrkáním, pohledy, slibem i nadějemi, protože rychle pochopí, že muž je vlastně velmi jednoduché zařízení. Ženy, které svůj potenciál zvládnou využít nejlépe jsou obdivované, uctívané a obletované. Z těch, které to nezvládnou jsou ultrafeministky, líté bojovnice za rovnost pohlaví a genderové specialistky na vymýšlení bizarních směrnic a zákonů a také iniciátorky trapných kampaní.

Aktuální kampaň zhrzených žen a kupodivu i několika neúspěšných mužů se jakožto hnutí metoo šíří z USA do Evropy. Stárnoucí umělkyně a manažerky bojují s Alzheimerem a sklerózou hloubáním ve své minulosti. Z paměti dolují vzpomínky jak kdysi dávno úspěšně či neúspěšně zobchodovaly svoji ženskost a trumfují se mezi sebou v tom, která že byla žádanější kořistí sexuálních loudilů a která utrpěla větší trauma. Podivně v těch vzpomínkách absentuje jejich vlastní vůle. V konkurenčním boji o roli nebo pozici se před lety nezdráhaly použít na samce všechny své přednosti. Dnes se dojímají nebo rozhořčují nad tím, jak velmi se tím cítily zneužité a ne zcela pochopitelně zapomínají na to, že nic z toho příkoří strpět nemusely. Pokud si tehdy byly jisté svými schopnostmi, mohly každého dotěrného loudila či agresora proplesknout nebo poslat do háje. Že by je snad tato možnost tehdy vůbec nenapadla? Až z toho vzniká dojem, že pokud se nějaká žena před desetiletími uplatnila ve svém oboru výhradně díky své inteligencí a schopnostem a nebyla obětí mužského šovinismu a násilí, je vlastně podezřelá, divná nebo má prostě blbou paměť.

Zvláštní je ještě to, že všechna obvinění jsou bez důkazů a směřují výhradně proti úspěšným a bohatým mužům. Není známo, že by některou z obětí metoo plácnul po zadku roztoužený instalatér nebo na ni chlípně čuměl prodavač hotdogů. Ale možná na to ty těžce traumatizované holky jen zapomněly. Co my víme….

A zatímco v Americe pořádají feministky hon na bílé heterosexuální muže s naditou šrajtoflí a dál tím ničí už tak slábnoucí tradiční mužskou roli, holky v Evropě čelí skutečnému sexuálnímu teroru. Paradoxem doby je, že zatímco veskrze hloupá kampaň metoo je mediálně exaltovaná a každý v ní označený hříšník je neprodleně společensky popraven, k obětem reálných znásilnění, napadání, obtěžování a vražd se média staví, jemně řečeno, ostýchavě. O zločinech na evropských ženách se spíše mlčí. Pokud se případ nepodaří úplně ututlat, je identita násilníků a vrahů dlouho utajována a rozsudky soudů jsou často spíše krotké až vlídné. Benevolence k násilí ze strany migrujících arabskoafrických primitivů, kteří ženami pohrdají a násilí na nich považují za normu chování, protože jejich společnost tak po staletí funguje, ovšem vyvolává odpovídají reakci. Tou je odpor k institucím a vládám, které namísto ochrany svých občanů prosazují pochybná práva vetřelců. Samozřejmě na úkor bezpečnosti a prosperity svých daňových poplatníků.

Asi proto, že nejcitelnější křivda je tímto institucionalizovaným tolerováním zla páchána na ženách, jsou to ženy a dívky, které se nyní důrazně ozvaly. Protože ony jsou nejčastějími oběťmi. Je není nikdo připraven chránit. Jim se radikálně mění způsob života. Po nich se žádají největší oběti. Na rozdíl od holywoodských fiflen a zlatokopek jsou evropské ženy skutečně obtěžovány, opravdu mučeny, stále častěji znásilňovány a brutálně zabíjeny, za mlčení a nečinnosti paralyzovaných bezpečnostních orgánů. Hnutí potenciálních obětí si do názvu dalo 120 dB. Stodvacet decibelů je hluková hladina osobního alarmu. Jediné legálně povolené „zbraně“, kterou některé státy civilizované Evropy povolují k obraně proti brutálním psychopatům (všichni muslimští útočníci se přece „léčili s psychickými problémy a traumaty“ – pamatujete?) vyzbrojenými noži, mačetami, sekerami, kyselinou, pistolemi a nezvladatelným chtíčem.

Mottem kampaně je:

„Nejsme ani lovná zvěř, ani ničí otrokyně,
nejsme ani válečná kořist, ani přijatelné ztráty.
Jsme dcery Evropy.
Poženeme vás k odpovědnosti.
A budeme to dělat hodně nahlas.“

Snad bude hlas těch nejzranitelnějších, nechráněných a opomíjených brzo vyslyšen.

 

 

Nejde vyhrát

Bude to těsné. Myslím výsledek presidentské volby. Ze dvou naprosto nemožných kandidátů vybereme jednoho, který bude reprezentovat tento stát a tento národ dalších 5 let. Jednoho, při jehož volbě budou jeho voliči věřit, že je nejlepším nebo doufat, že je tím méně nemožným. Kritéria volby má každý volič nastavena jinak. Pro někoho je nejdůležitějším parametrem volby kvalita charakteru kandidáta, pro jiného jeho kariérní profil, názory na některé konkrétní problémy nebo třeba jen pouhé osobní sympatie.

Jsem volič a tak nezbývá, než se výše zmíněnými hledisky také tak trochu zaobírat.

Charakter Miloše Zemana je prachmizerný. Známe ho všichni déle, než by mnohým vůbec bylo po chuti a co pamatuji, je to samolibý, mstivý, prolhaný opilec s buranským chováním nejen v soukromí, ale i na veřejnosti. Jeho kariéra vykazuje jisté úspěchy a nepřehlédnutelné neúspěchy. Úspěchy v nasírání a urážení lidí s opačnými názory. Za majstrštyk mezi úspěchy lze hned po prodeji oddlužené IPB banky za jednu korunu a stvoření křišťálového premiéra Standy, považovat také výběr asi nejhorších rádců a spolupracovníků, jaké bylo možno najít. Neúspěchy v držení jeho vlastních slibů a proklamací by vydaly na celkem tlustý sborník.

Na druhé straně ovšem stojí názory Miloše Zemana. Ty jsou povětšinou konzistentní a v souladu s tím, co nazýváme selským rozumem. Proto jeho postoje konvenují většině společnosti, zatímco samozvanou elitu přivádějí k návalům nezvladatelné nenávisti a povznešeného znechucení. A sympatický pak Milošek nemohl být snad ani jako dítě. Prostě kandidát fuj fuj.

Proti němu stojí Jiří Drahoš. Charakterem sice takový nemastný, neslaný, ale určitě nehulí jak nezbedná kamna a pije jen na zdraví. V posudku měl dozajista vždy napsáno „v kolektivu oblíbený“. A jím deklarovaná kariéra ve službách vědy určitě nikomu nepozvedne obočí nebo krevní tlak. Samé úspěchy, samá pozitiva, nikde skvrnka nebo stín. Hotovej Mirek Dušín. Dokud nezačne mluvit. Pak totiž začnu žasnout. Co řekl před rokem, myslel jinak. Co řekl před týdnem, dnes neplatí. Před rokem kázal sprostému lidu o morálce. Před týdnem chtěl co nejdříve přijmout euro a angažovaně plnit kvóty na migranty. Sympatický je Jiřík za svými brýlemi s nula dioptriemi jako odfláknutý klon Husáka se Špidlou. A ani kolem něj se nevyskytují nijak kvalitní rádci a našeptávači. Takže kandidát fuj fuj fuj.

Jednoznačně lost/lost situace . Řešit ji tedy mohu jen co nejrychlejším otevřením nové hry. Nové volby presidenta. Protože to nyní nemohu hodit tomu lepšímu, hodím hlas tomu, kdo mi co nejdříve umožní tu jinou volbu a mezitím nenadělá moc neplechy.  Je to volba mezi 10 lety s nadutou loutkou v totálním područí Bruselu nebo pár měsíci se sebestředným, ale vlast hájícím hulvátem.

Takže já budu v pátek volit státní pohřeb. A ruku od volebního lístku si pak až do další volby budu denně umývat chlórem, jak se jí budu štítit.

 

Objednávka

Dobrý den.

Dobrý den, přejete si?

My bychom chtěli vyplnit tu objednávku.

Objednávku?

Ano. Prosíme formulář objednávky.

Tady nejste v hospodě nebo na é-šopu, tady jste na ministerstvu. My žádné formuláře objednávek pro občany nemáme.

Ale my jsme dnes slyšeli, že to v této zemi jde. Že si tady můžeme objednat.

A co si chcete objednat?

Trestní stíhání.

Ehmmmmmm…… Moment! Jak se jmenujete?

Já jsem Čáp a tady kolega je Hnízdo.

 

 

Příprava na zimu

Na zimní čas se připravujeme různě. Řežem a štípáme dřevo, aby bylo čím topit. Vykrmujeme vepříky a kachny, aby bylo co baštit. Zavařujeme ovoce, aby bylo co mlsat…  🙂

A já si na zimu chystám také tapety. Takové ty příjemné obrázky použitelné na plochu počítadla. V zimě se totiž dá zahřát nejen u krbu, v posteli pod duchnou nebo slivovicí v čaji, ale také pohledem na něco hodně letního…

Pouhé proběhnutí Tyršovým sadem v centru Brna mi poskytlo hned několik přívětivých obrázků vhodných k tomuto účelu. Dokonce si z nich teď ani neumím vybrat, který je vlastně ten NEJ.

Jaký byste si na plochu počítače vybrali vy?

 

Armádní pračka

 

Česká armáda dostane nové hračky. Tedy oni tomu říkají výzbroj, případně obranné prostředky, armádní systémy a tak podobně, ale já jim to obranné válčení nějak nemohu věřit, protože se mi nezdá, že by nás v případě nějakého vojenského ohrožení tihle experti skutečně ochránili.

Vždyť ti profesionálové a specialisté se tou svojí skvělou a děsně drahou technikou dovedou příležitostně sami zranit či dokonce ubezdušit i v dobách hlubokého míru.

Můj pesimistický náhled na ozbrojené složky vychází nejen z armádních nehod a katastrof, které se čas od času dostanou do médií, ale posílila jej také jedna nedávná roztomilá osobní zkušenost.

Předávání objektu probíhalo disciplinovaně a evidentně v souladu se zaběhnutou vojenskou taktikou. Dvě vyšší armádní šarže pečlivě přepočítaly a zkontrolovaly položky inventáře, poctivě sečetly předané klíče, strategicky obhlédly všechny zásadní ventily, pojistky a uzávěry. Předáno, odfajfkováno, podepsáno.

Nakládám do auta své věci a chystám se odjet. V poslední chvíli přichází jedna šarže s rozpačitým výrazem a že by jako ještě cosik….

Jdu tedy zpět, samá ochota vyřešit nečekaný armádní svízel co nejefektivněji, aby se snad nějaká civilní malichernost nemohla stát záminkou k vyhlášení války.

V technické místnosti najdu ty dva důležité důstojníky stát u obyčejné domácí pračky. A prej, že jestli nevím jak to funguje. Nevím, doma máme trochu jinou, ale co by člověk v zájmu bezpečnosti státu neudělal, že jo.

Pračka s horním plněním má zaklapnuté víko, vyčítavě svítí velkým displayem se spoustou číselných dat a jinak ani neškytne. „Co je uvnitř?“ ptám se. Prej nic, jen chtěli zkusit jestli jede. Zarazím oběma šaržím snaživé mačkání knoflíků a vrtění ovladačem. Intuitivně nahmátnu funkci vypnutí. Dvířka stále drží jako přibitá. Klídek, pračky přece mají zpožděné otvírání. A vono jo. Za chvíli se víko dá jemně otevřít a na mě jdou mrákoty. Ti dva neodolatelní luméni nezavřeli dvířka bubnu a snažili se spustit fakticky otevřenou pračku.

Takže chci-li věřit, že nás někdy takoví armádní odborníci s jejich rozvinutými technickými hračkami nepozabíjejí, ale ochrání, musím doufat, že ty jejich tanky, děla a rakety mají jednodušší ovládání, než obyčejná automatická pračka.

 

A zhasni!

Už léta sleduji jak zásadně ovlivňují některé figury na politické scéně vnímání morálky a obecné slušnosti v jednání. Asi nejvýraznějším aktivistou buranismu je podle mého názoru Miloš Zeman, toho času president naší země.

Pamatuji si jeho potměšilé, rádoby vtipné, ale většinou hrubě urážlivé poznámky vůči spolustraníkům, oponentům, obyčejným občanům a zejména novinářům. Jeho četné lži, zdrojované například z podivně nalezených kufříků s dokumenty. Jeho běžné nedodržování vlastních proklamací a zejména pak téměř důsledné nedodržování tradic a zvyků politické kultury. Každým projevem vnášel do české společnosti a především do politiky ty nejhorší způsoby chování a zejména sprostotu myšlení.

Včera (ve čtvrtek 4.5.2017) odpoledne postoupil tento samolibý stařík na další level buranismu. Kašpariáda, kterou před kamerami České televize předvedl v přímém přenosu s premiérem Sobotkou byla svou odpudivostí až zvráceně fascinující. Jakkoliv považuji premiéra Sobotku za nejhoršího premiéra posledních 25 let a nejméně schopného politika ve vrcholné funkci, hloupého a neschopného slabocha, tak všechnu jeho ubohost a nekompetentnost včera bravurně zastínil Zeman.

Roli státníka si totiž Zeman trvale plete s vystupováním nepříliš kvalitního ochotnického herce někde v sále zaplivané hospody na Vysočině. Vzhledem k tomu, jak urputně vždy Zeman chrání své oblíbené darebáky, protože nadevše miluje jejich pochlebování a jak zavile nenávidí všechny oponenty a zejména domnělé zrádce, bylo zřejmé, že navzdory všem faktům bude hájit kamaráda Bureše a vší silou likvidovat Sobotku. Nechápu proč premiér zvolil tak nesmyslný manévr a namísto odvolání Bureše začal mluvit o demisi vlády, aniž by ji před tím měl dohodnutou se svými ministry a alespoň rámcově předjednanou s koaličními lidovci. Slabošství Sobotky potvrzené jeho neochotou čelit důsledkům řetězce jeho vlastních chyb a odvolat konečně z pozice ministra financí lháře, zloděje a daňového podvodníka Bureše, poskytlo Zemanovi vítanou příležitost pro jeho oblíbené předvádění se.

Nejdříve Sobotku dirigoval holí a povýšeně mu tykal. Poté, ačkoliv byl několik hodin předem spraven o tom, že zatím nemá jít o podání demise, ale toliko o konzultaci, ohlásil, že když už ten cirkus s demisí připravil, tak jej také provede. Načež šokovaného Bohouše zaúkoloval ve stylu: „naval demisi a mazej, protože já jsem tady šéf!“ a od snaživě vysvětlujícího premiéra, stále se i v této absurdní situaci držícího pravidel slušného chování a politické kultury, odešel ze sálu do vedlejší místnosti dřepnout si s cígem k popelníčku.

K absolutnímu vrcholu Zemanova buranství včera chybělo jen aby Sobotkovi řekl: „ A až se tu vyplkáš, tak zhasni!“

Skvělým výsledkem tohoto Zemanova buranského výstupu je však to, že si Sobotka konečně uvědomil, že opatrnictvím a nucenou korektností v konfrontaci s duem Bureš +Zeman ničeho nedosáhne. Bohouš tak dnes konečně našel své koule a namísto demise vlády poslal Zemanovi žádost o odvolání ministra financí. Sice hodně pozdě, ale konečně!

 

Odchod nejlepšího přítele

Umřel jsem. Bylo mi skoro sedmnáct let a to je prý úctyhodný věk. Prožil jsem svá léta jako svobodný a hluboce milovaný. Všichni člověci, které jsem poznal ke mně byli laskaví. Nejvíc ti, které jsem si sám našel a ochočil si je. Vždycky byli připravení se pomazlit a hrát moje hry. Na honěnou, na schovávanou, na stopaře.

Poslední týdny jsem už na žádné naše hry neměl sílu. Přestal jsem slyšet a ani zrak už mi moc nesloužil. Celé dny jsem s chutí spal a budil jsem se jen když se něco dělo v kuchyni. To pro mne byla vždy příležitost vyloudit nějaké mlsání.

Bylo to takové hodně klidné období. Jenže pak přišel Alík. Teda on se jmenoval Alzheimer, jak to mým člověkům říkal ten bílej plášť, ale ono to je fuk, já si totiž nepamatoval ani jedno jeho jméno a zapomněl jsem kvůli němu i jiné věci. Třeba proč vlastně stojím u misky s jídlem. Takže mi člověci museli dávat jídlo přímo do huby. Jenže jsem později zapomněl i k čemu je miska s vodou a museli mi proto začít dávat stříkačkou jídlo i  vodu.

Bílej plášť mi dal nějaké pilule, ale moc to nepomohlo. Jedl jsem a pil ze stříkačky, dávali mne ven čůrat a dělat bobky, ale tělo mi chřadlo stále víc. Možná proto byli mí člověci při mazlení nějak smutní a hodně často mě hladili a muckali.

Tuto neděli večer se mi najednou udělalo opravdu zle. Špatně se mi dýchalo. Člověci mě hladili a něco mi tiše říkali. Ležel jsem uvolněně a nechal se čtyřručně hladit až mi přestalo tlouct srdce a přestal jsem dýchat.

Člověci mi potom udělali úplně nový pelíšek na zahradě mezi keři, ale já už zase vesele běhám s partou nových kámošů za duhovým mostem. Mí člověci tu nejsou, ale vím, že na mě myslí a mým novým kámošům vyprávím jak báječný je psí život. Teda když si ochočíte ty správný člověky.

 

Stíny Brna

Když se v Brně ocitnete na Třídě kapitána Jaroše, můžete se kochat pohledem na velice hezky zrekonstruované staré výstavní činžovní domy lemující tuto nezvykle širokou ulici, jejímž středem prochází lipová alej s lavičkami. Ta zde, v těsném sousedství rušného centra, vytváří spolu s těmi krásnými historickými domy nečekaně příjemné a překvapivě klidné místo. Když se dostatečně vynadíváte nahoru, může se stát, že si pak při pohledu dolů všimnete v chodníku zabudované mosazné kostky. Nikoliv jedné. Jsou to kameny zmizelých, které se zde i v jiných ulicích Brna (Veveří, Mášova, Hronova, Domažlická, Lidická, Erbenova,  Klácelova, Cejl, Vlhká, Orlí, Hybešova, Bratislavská…) a dalších měst objevují v posledních letech díky iniciativě Židovské obce, která se takto netradičně snaží připomenout stíny historie. Kostky s konkrétními jmény jsou instalovány u domů, z nichž v době německé okupace násilně a nenávratně zmizeli jejich židovští obyvatelé. https://www.zob.cz/kameny-zmizelych/  Okupace Československa (15.3.1939) a vyhlášení Protektorátu 16. března 1939 poskytlo Němcům místním i příchozím možnost realizovat jejich sen o přeměně Brna ve staré germánské říšské město. V duchu německé systematičnosti metodou od přejmenovávání ulic až k  „čištění“ města od židovských obyvatel. Sám Hitler navštívil Brno pouze jednou a to hned na začátku okupace 17. března 1939, nicméně jeho jménem bylo „poctěno“ dnešní Moravské náměstí  (pro starší Brňáky stále spíše Ruďák). Masarykova ulice (za socíku Třída Vítězství) nafasovala jméno Hermanna Göringa a Heydrichova byla pochopitelně dnešní ulice Lidická. Stejně jako v dalších městech (Jihlavě, Olomouci, Uherském Brodě, Vsetíně, Českých Budějovicích…) byla i v Brně už 16. března 1939 barbarsky vypálena místní významná synagoga, která stála na nároží ulic Spálená a Přízova https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_synagoga_(Brno).   Město tak přišlo o historicky vzácnou novorománskou stavbu s maurskými a byzantskými architektonickými prvky a místní Židé o svoji největší synagogou postavenou v letech 1853-55. Židovské obyvatele začali Němci vyhánět z jejich domů a sestěhovávat je do vznikajícího gheta v okolí dnešní ulice kpt. Jaroše a dalších kolem Lužáneckého parku, Lidické, Štefánikovy, Staňkovy, Vlhké, Ponávky atd. V jednom bytě zde tak najednou bydlelo i několik rodin a byl zde nastaven přísný režim včetně zákazu vycházení mimo stanovené hodiny a striktního zákazu vstupu židovských obyvatel do přilehlého městského parku v Lužánkách. To však byla jen první etapa německého programu na čisté germánské město Brno. Židé byli evidováni a postupně povoláváni do transportů, z nichž první proběhl 16. listopadu 1941 a ten poslední už půl roku nato, 27. května 1942.

Aby se němečtí okupanti předvedli v Brně nejen coby ničitelé, ale jako budovatelé říše  a nositelé pokroku, zintenzívnili do té doby se vlekoucí přípravu projektu silnice pod Petrovem. Tedy důležitého dopravního spojení od Šilingrova náměstí k vlakovému nádraží. Na svou dobu velmi pokrokovou myšlenku řešení obchvatu Petrova 443m dlouhou železobetonovou konstrukcí nesenou konzolovými nosníky navrhl a prosazoval dlouho před okupací Rudolf Spazier. Protektorátní správa města dokázala tuto výjimečnou stavbu zahájit už v prosinci 1939 a slavnostně otevřít za pouhé dva roky, 13.12.1941, kdy však už její zasloužilý autor Rudolf Spazier strádal v koncentračním táboře Dachau.

Myslím, že však židovští občané, které po této nové trase odvážely po půlnoci speciální noční tramvaje ztichlým a temným městem od seřazovacího střediska v budově dnešní základní školy na ulici Merhautova přímo k pátému nástupišti hlavního nádraží, kde je nacisté nahnali do transportních vlaků, tuto skvělou stavbu nemohli ocenit zrovna pozitivně.

Nacistický teror měl v Brně řídící úřadovnu v budově dnešní právnické fakulty na Veveří 70, kde bylo ústředí Gestapa.   Jen jednu zastávku šalinou a pár kroků do kopce jsou odsud známé Kounicovy koleje, kde nacisté lidi věznili a popravovali. 

Pár kroků opačným směrem, na ulici Pod kaštany, byl zřízen internační tábor. Pobočný koncentrační tábor fungoval také na ulici Barvičova č. 85. Kruté vězení bylo i v budovách na ulici Šumavská a na Cejlu. Tedy vše takřka v centru města, kde dnes spokojeně bydlíme, kudy chodíme za zábavou, s přáteli nebo vyřizovat své běžné záležitosti, kde navštěvujeme kavárny, restaurace, školy, divadla, obchody a jen málokdo si uvědomí, že i tady byla přítomná smrt a utrpení, jež sem přinesla zrůdná ideologie. Dívejte se při procházení Brnem občas pod nohy a až objevíte nějaký kámen zmizelých nebo pamětní desku na domě, věnujte tichou vzpomínku lidem, kteří tímto městem kdysi chodívali jako vy a které o jejich životy a budoucnost připravili Němci slepě následující svého milovaného šílence.

I ve jménu těchto obětí nedovolme, aby další šílenci v čele poslušného německého stáda přitáhli i do našich měst ještě zrůdnější ideologii, než byla ta nacistická.

 

Bahamy koutkem oka

Než vás Trabl servis company vysype na letišti kus od Varadera, jaksi ne zcela pochopitelně podruhé mezipřistane jen kousek před cílem na jednom z letišť na Bahamách. V té době už jste dlouhým letem tak utahaní a otrávení, že je jen dobře, že tady nemusíte z letadla vystupovat a přicucnutí pohonných látek se koná při plně obsazeném lítadle. Z kouzelné dovolenkové destinace rozeseté po více, než sedmi stech ostrovech této bývalé Britské državy a úplně první pevniny,  kde po své dlouhé plavbě zakotvil Kryštov Kolumbus, tak nevidíte opravdu nic víc, než plochu letiště a během přistání a vzletu pár ostrovů. Nicméně jako inspirace pro některou další dovolenou a příslib té nadcházející to docela stačí. Kam oko dohlédne je moře, zeleň, pláže a známky výhod pohodlí civilizace. 😀 A když vašemu Boeingu konečně jediný z místních obyvatel, kterého máte možnost spatřit, mávne k odletu, máte před sebou poslední 3 hodiny pocitu sardinky a dychtivého očekávání žhavých kubánských pláží, teplých karibských vln, baru plného míchaných drinků i touhy po pohodlné posteli.   Poslední překážkou je důkladná pasová kontrola včetně povinného úsměvu do kamery kubánského registru. A pak už jen autobusem do hotelu a dovča může vypuknout…

 

Suvenýry z ostrova svobody

Šopování na ostrově svobody rozhodně není nic pro vášnivé šopoholiky. Na Kubě se toho totiž příliš koupit nedá. I v tomto směru si zde můžete na socík pěkně zavzpomínat. Poloprázdné obchody a poměrně omezená nabídka sortimentu platí i pro  suvenýrové zboží. Nabídky tradičních věcí je ovšem vyvažována nezvyklými nápady a řemeslnou kreativitou. Běžným suvenýrem odsud je samozřejmě místní vynikající rum a doutníky. Výběr i zásobování těmito produkty jede, na rozdíl od všeho ostatního,  na stachanovských 150%.  Likér Legendario, jakož i rumy mohu opravdu všem požitkářům vřele doporučit. Další místní tradiční produkcí jsou výrobky z kůže. Najdete zde peněženky, tašky, kabelky, baťohy, podložky, obrazy i opasky nebo kožené sandály všech typů a velikostí. Nevyberete-li si z těchto tradičních řemesel, můžete si najít suvenýr mezi výrobky z korálků, kostí, kovu… ….keramiky, dřeva, lastur nebo textilu… nebo si Kubu můžete doma připomínat vlaječkou či trikem s Che nebo Fidelem  🙂 Ale nejvíc si stejně budete pamatovat neuvěřitelné blbosti vyrobené šikovnými Kubánci z hliníkových plechovek od světoznámých přeslazených břeček.   😉

 

Hladomorna u svaté Anny

Kdyby si měl člověk utvořit názor na naše zdravotnictví jen podle mediálních zdrojů, došel by nejspíš k přesvědčení, že všichni pracovníci v tomto sektoru jsou bytosti obětující se pracovně i osobnostně až za hranice lidských možností, přičemž platově jsou to zároveň chudáci živořící jen lehce nad hranicí chudoby.

Ten první dojem vyrábí filmová a televizní tvorba, neboť celosvětově produkované seriály a filmy se pravidelně hemží supermany a superženami v bílém, jež celé dny nemyslí na nic jiného, než blaho pacientů a jen sem tam si při tom konání dobra sexuálně zaskotačí s kolegou či kolegyní.

Druhý dojem pak získáte z českých sdělovacích prostředků, kde minimálně dvakrát do týdne pofňukává nějaký zdravotnický odborář, ministr zdravotnictví, medicínský odborník či alespoň personál nějakého špitálu nad bídným oceněním své práce.

Tak určitě! Vždyť kdo je vlastně v této zemi, krom našich politiků, za svoji práci odměněn dostatečně?

Osobní zkušenost však takto deformovaný obraz současného českého zdravotnictví velmi rychle rozmetá. Stačí mít příbuzného pár dnů v péči oddělení 49 fakultní nemocnice U svaté Anny. Než si totiž uvědomíte, že zdejší personál se stará pouze o to, aby měl s klienty co nejméně práce, stane se z poměrně vitálního a soběstačného člověka, apatický ležák s minimální šancí na uzdravení, ale vysokou šancí na místo v márnici. Aby nebyly sestry a sanitářky obtěžovány požadavky pacientů, zavěšují jim zvonek vysoko nad lůžko a tím bezpečně daleko za hranici jeho dosažitelnosti. Nákladná polohovací lehátka (za která si někdo slušně přihrábnul úplateček) mají velmi složité a zcela nepřehledné ovládání, na jehož symboly není vidět a stlačení ovladače je problematické i pro zdravého člověka. Vážně by mě zajímalo jestli si ten kretén, co takové věci navrhuje na tu postel někdy lehnul a zkusil ji ovládat při omezení zraku a pohybu.

Na doktory si zde hrají čerství absolventi lékařské fakulty bez empatie i běžné sociální inteligence v kombinaci s dost nepřesvědčivou úrovní faktické odbornosti. Místní sestry se snaží být nanejvýš neviditelné a svou péčí pacienty zatěžovat minimálně. Což se jim vskutku výtečně daří. A zdejší pomocný personál dělá jen to, co nevykonáno bylo by ihned patrné. Takové ledabylé pojetí péče vede k tomu, že pacient, který se nemůže sám najíst, zde prostě nedostane dostatečně najíst a napít i několik dnů. Personál se neobtěžuje těmto lidem jídlo vhodně připravit. Například otevřít paštiku a máslo a pečivo namazat nebo porci čehokoliv jakkoliv nakrájet a s ohledem na pohybovou indispozici pacienta mu trpělivě pomoci s podáním ke konzumaci. Nedotčené talíře, neotevřené paštiky, másla, balíčky šunky apod. jen svižně uklidí. A nevěřím, že nedotčené balíčky šunky, sýrů, nutriční drinky, jogurty a paštiky končí v odpadcích. Pravděpobnější je, že jsou pravidelně „obětavě“ odnášeny v taškách personálu.

Mizivý kalorický příjem a faktické vyhladovění pacienta tady nikdo neřeší. Odbornost lékařského personálu fakultní nemocnice nemá pražádný problém s faktem, že pacient v jejich péči dokáže ztratit za 12 dní celých 10kg hmotnosti. Tento výsledek by možná potěšil zájemce o masochistickou redukční dietu. Takovým lze pobyt v hladomorně u svaté Anny opravdu vřele doporučit. Člověk, který zde však očekává odbornou pomoc a péči státního zařízení, deklarovaného dokonce jako vědecké pracoviště, by se měl tomuto zařízení zdaleka vyhnout. A jakékoli zvyšování platů zdejším „pracantům“ samozřejmě taktéž.

Varuji proto všechny, jejichž příbuzný či blízký se ocitne na oddělení 49 fakultní nemocnice U sv.Anny: choďte tyto pacienty denně krmit a ošetřovat, zdejší personál je totiž nechává umírat hladem a žízní!

 

Plážová svatba

Svatební den si většina lidí che užít nějak výjimečně. Nezapomenutelně a obvykle v co nejromantičtějším provedení. Volba obřadu na pláži pod palmami a jen kousek od mořského příboje je pro teplomilné dvojice hodně častá varianta svatební romantiky. Plážovou veselku proto dnes nabízejí snad všechny přímořské destinace. Lehce se tak i coby turisté stanete náhodnými diváky svatebního obřadu třebas i na pláži Varadera. Jak se tak jednou po obědě válíme na plážovém lehátku, neujde našemu zevlování stavba konstrukce stánku. Přibližně během hodiny je konstrukce hotová a svátečně načančaná a personál hotelu před ní rozestaví křesílka. Že by nějaká zábavná atrakce? Pomyslíme si nejprve. Kdeže. Mezi turisty už tichá pošta nese zprávu, že zde bude svatba kanadského páru.   A tak mají turisti krom válení ještě zajímavou čumendu. Samozřejmě se jich dost nahrne co nejblíž, aby jim z té události nic neuniklo. Mnozí se dokonce, ne zrovna taktně, míchají přímo mezi svatební hosty a tak chudák nevěsta nebude jednou nad fotkama ani vědět kdo všechno jejímu štěstí ten den fandil. Své hosty snad rozezná jen tak, že na rozdíl od neomalených tiristů v plavkách, byli tito oblečení.   😉   Nástup éterických bosých družiček v řízách vlajících toho dne velmi silným větrem, mírně brzdil jen rozehřátý písek.   Dojatý ženich přijal ruku své novomanželky a oba pak srdečné gratulace svých příbuzných a přátel.   A všichni pak spolu odešli. Nikoliv do zapadajícho slunce, ale ke svatební hostině. A žili pak jistě šťastně až do…. Smrti nebo rozvodu. Jak už to tak v životě bývá, ať už je spojil obřad na pláži nebo kdekoliv jinde.   😉

 

Nechutný Lidl

V posledních dnech šumí internetem i médii diskuse nad aktuálním reklamním letákem prodejen Lidl. Jejich tepláky tam totiž prezentuje echtovní černoch středoafrického typu. Graficky je ta stránka docela nezvládnutá, neboť na tmavošedém pozadí toho černočerného modela v černošedém textilu takřka není vidět. Možná ale jde o záměr, že se na tuto ušmudlanou stránku zaměří čtenář lídlovských tiskovin mnohem pozorněji, než na ty běžné a barevné, aby zjistil jaká nabídka germánského diskontu se na té temné fotoskládačce skrývá. A pozorní sledovači akcí, vskutku zpozorněli. Ne však proto, že by je ohromila nabídka těch hader, jako spíše proto, že znovu naplno pocítili zápach nechutné manipulace. Na oné stránce letáku zahraničního prodejního řetězce totiž zřetelně nejde ani tak o prodejní nabídku, jako o převýchovu.

Technologii vnucování, despotické státní převýchovy a předstírání už totiž lidé v Česku zažívali. Léta komunistické výchovy, oficiálního lhaní a především všestranného vnucování lásky k Sovětskému svazu a všemu ruskému, vytvořila v Češích na podobné jednání silné protilátky. Takže tu úpornou snahu Germánů o řádnou převýchovu obyvatel Česka v souladu s evropskými idejemi multikulturalismu dešifrovali velmi snadno.

Pochopitelný odpor a protesty zákazníků proti takovému způsobu prezentace zboží pro českého klienta se představitelka Lidlu pokusila smést obvyklými žvásty o multikulturní Evropě. Čímž teda situaci rozhodně nevylepšila, a rozhodně nevyřešila.

Černoch totiž nikdy nebude Evropan. Do Evropy opravdu nepatří, a je to zde cizorodý druh, stejně jako běloch nikdy nebude Afričan nebo Asiat, i kdyby se v těch místech narodil v páté generaci. Jako nebude opice kanárem nebo myš koněm jen tím, že se opice narodí ve voliéře nebo myš ve stáji.

Argumenty Lidlu, Ikea, DM a dalších podobně se výchovně snažících výrobců jsou nesmyslné a hloupé. Nejen proto, že takovou reklamou křečovitě vnucují svým zákazníkům něco, s čím se příčetný Evropan (sluníčka považuji za psychicky vážně narušené bytosti) neztotožní, ale zejména proto, že v zemích, kde jsou exoty zase běloši, by si tytéž firmy nic podobného nedovolily. Vždyť švédská Ikea dokonce v arabských zemích poslušně vymazala ze svého katalogu všechny ženský a v Africe či Asii neuvidíte reklamy s modrookými blonďáky. Takže dělat pro českého zákazníka reklamu s ošklivým černochem odkudsi z Ghany nebo Eritreje je vlastně rasistické, protože takto nabízené zboží není určeno místně běžnému spotřebiteli, ale privilegovaným zahraničním hostům šílené Anděly. Notabene národ, který miloval Hitlera opravdu nemá žádné právo někoho vychovávat.

Kdyby ty hadry raději navlékli na roztomilé opičky. Sice to také není evropský živočišný druh, ale koukalo by se na to určitě příjemněji a nemuseli by to ani obhajovat slaboduchými kecy.

 

P.F.

Nový rok znamená nové naděje, nové plány, nové šance….

Přeji Vám i sobě, aby se ta přání i očekávání co nejvíce naplnila.  🙂

 

Kteroupak?

Na poslední chvíli jsme o štědrodenním odpoledni vyběhli ven s Prdečkem a s foťákem. Poslední chvíle to byla proto, že se už začínalo stmívat a druhý den tu bylo zase tradičně zeleno po sněhové pohádce ani památka.

Cílem bylo nafotit  něco z té, o vánocích vlastně velmi neobvyklé, ladovské zimy, aby bylo z čeho vytvořit aktuální péefko. Jenže teď si z těch snímků neumím vybrat…  Poradí mi někdo, která z nich je ta nejlepší?

 

 

Vánoční

Po desetiletích zde máme vánoce v bílém. Zasněženo a mrazivo. Dokonce přesně v době štědrovečerní večeře začal padat další sníh a vytvořil za okny atmosféru jako na Ladových obrázcích.

Přejeme všem čtenářům i náhodným návštěvníkům vřelou domácí pohodu, plné stoly i kapsy, nejkrásnější stromeček a nejchutnějšího kapra a kolem sebe jen samé milé lidi…