Jojo, milánkové, láska bolí. Někteří by mohli vyprávět. Kdyby teda vůbec ještě něco mohli…
Potkali se pod jabloní.
Pomyslela si: hmmm, docela slušnej kus. Vlastně je k sežrání.
On od prvního pohledu obdivoval její dobře stavěné tělo, dlouhé paže a krásné zuby.
Zdá se docela dobrej, ale zatím tu jen stojí a roztouženě čumí. No jo, další nezkušenej zelenáč. Asi panic.
Zamiloval jsem se! Dnes je nejšťastnější den mého života! Našel jsem ji. Lásko!
Pojď blíž, strašně moc tě chci.
Je tak krásná a chce mě! Život je prostě báječný! Áááááááách…..
Jo, přesně tebe jsem potřebovala. Jsi fan-tas-tic-kýýýý!
Jsi úžasná. Slibuji, že si spolu takhle užijeme každý den! Miluju tě.
Fajn, může být, ale já mám teď docela hlad. Něco bych zakousla. Vždycky to na mě po tom tak nějak přijde, víš.
A co bys chtěla? Zajdem na něco.
Nikam nejdu. Stačíš mi už jen ty, miláčku.
Ale… Au, to bolí! Au, au, au….
Chjo, zase jeden, co jenom sliboval, ale donést kus žvance budoucí matce jeho potomků, samoživitelce k tomu, se mu nechtělo. Houby ví, co je to láska, chrapoun jeden mrňavej. Odkrkla si a šla spokojeně sama domů.
Jsou místa, třeba naše zahrada, kde to prostě žije! 😀 Někdy až nečekaně. Stačí si takhle odpoledne po sekání trávy sednout na houpačku. Houpi, houpi, vrzzzzz…. Hele, ten keřík nějak ožil! Třepe se a mává na mě. Co to?! 
Týýý jo! Pod keři ve skrýši řádí tu slepýši. 😀 Jeden do druhého zakousnutej jak do hambáče. 
mišmaš kolem nás...
Helemese 