Poslední odposlechy

Adame, vole, přemýšlej, co jsme ještě nezkusili… Jojo, dumám, počkej. Tak nemocnej člen rodiny, to jsme měli, neschopný, eééh, vlastně nemocný právník už taky byl, ty sám si byl marod už dvakrát…. tak já nevím, ty soudci jsou děsný sociopati – fakt musíš být totálně na hadry, aby tě vomluvili a dali další odklad. Kurva, přece kvůli odkladu soudu nebudu skákat z mostu, to bych se fakt mohl nějak zranit. Nejsem žádnej Chuck Norris. Víš, že jsem z těláku skoro propadal. Vím, ale tak proč hned z mostu, co jen tak někde ze schodů? Schody? Šílíš?! To je strašně nebezpečný, to bych si mohl něco zlomit a bolelo by mě to. To chce jenom dobře sehrát pěknej veřejnej karambol, ale hlavně bez boulí – ty mi navíc ani nesluší. Takový šikovný otřes mozku a vhodnou ztrátu paměti – to se blbě dokazuje…. Co já bych všechno moh´ zapomenout, kdybych chtěl. Nemocnej mozek, jo? A to ty máš? To by nám mohli sežrat a lidi tě ještě budou litovat. Na lidi ti seru, já nechci k soudu. Jsou tam na mě zlí a nemají mě rádi. Vole, Adame, von mi ten soudce žádnej další vodklad nechce povolit! A to jsem se v tý škarpě válel skoro hodinu, než mě ti blbci našli a zavolali sanitku. Úplně jsem si přeležel hnátu. A co z toho? Akorát jsem teď za debila, co neumí jezdit na kole ani po rovině. Můžu snad tvrdit, že mi pod kolo vběhla myš nebo splašená žížala?! Ten pád z kola byl fakt blbej nápad. Ale přece mě nemůžou odsoudit, když mě bolí noha. A hlava mě bolí a … a …..  Kurva,  já nechci k soudu! Voni mě fakt chtějí zavřít. A moje kulaťoučký žluťoučký dukátky mi vzít! Aúúúúúúú! Víš jak to naprali Kačeně. A z jejího právníka dravce udělali úplýho vrabečka. Tebe, tebe si namažou na chleba! Ne, Dejve, tebe si namažou na chleba! Měl jsi skočit z toho mostu. Já bych měl konečně klid a k tomu ty tvý venku ulitý miliony. Holt, ti tu naraženou hlavu a bolavou nohu vyléčí v kriminále. Tam už tě bude bolet jenom prdel.

 

https://helemese.wordpress.com/2012/10/26/kdyby-rath-nelhal/

 

Je peklo beúdržbové?

Poslední dobou máme pořád fofr. Neustále se někde něco mrví a každou chvíli je nutné něco opravovat, předělávat, dodělávat. Hodně takové práce vzniká v důsledku nekvalitní práce všelikerých „odborníků“, certifikovaných specialistů a drahých řemeslníků…. Obklady nalepené na neočistěný povrch se odlupují, pod dlažby položené na balkon bez kvalitně provedené izolace a bez instalace okapové lišty zatéká až do baráku, lajdácky položená izolační skelná vata dostatečně neizoluje, palubka uchycená toliko sponkovačkou nedrží…. a tak dále a tak podobně.  🙄   
Řemeslníci jsou sice čím dál dražší, ale jaksi toho stále méně a méně umí a na kvalitu jejich práce je v zájmu zachování si mentální pohody lepší až tak moc nekoukat. Nakonec totiž vždycky zjistíte, že vůbec nejlepší je zajistit si maxiální maximum řemeslných prací vlastními silami, protože opravovat něčí zmršenou jakožepráci je mnohem náročnější, než to udělat rovnou sám. Výhodou takového řešení je, že se s nikým nemusíte přít o kvalitu díla a jeho cenu, nevýhodou, že když něco umíte dobře a neutajíte to, máte pořád plno práce a velice málo volného času. A když se tak ve chvílích únavy utěšujete, že jednou si pořádně odpočinete v truhle, tak si ve světlé chvílce osvícení s hrůzou uvědomíte, že to třeba taky nemusí být žádná výhra…. Jako ateista se totiž po smrti určitě dostanu do pekla, kam ovšem patří i všichni ti proklínaní  řemeslničtí lemplové a vůbec všelikerá nefachčenka a lehkoživky, co nic kloudného neumí. Ješkovy voči!!!  😯  

Fakt doufám, že peklo je bezúdržbové!!!   😈

 

Bůh bydlela v paneláku!

Téměř každý den mi nějaká prácička nebo povinnost zbude na zítřek. Něco pak slibuji určitě a dozajista udělat hned příští týden, něco dalšího -uvážlivěji – až příští měsíc a docela dost práce se mi hromadí v kolonce „někdy příští rok“. Plánované hospodářství, obklopující nás v letech poupěcích, mne pravděpodobně poněkud neblaze poznamenalo. Podobně jako tehdejší soudruzi poručímevětrudešti, si pravidelně i já kladu zjevně nesplnitelné cíle. Větru a dešti se sice pokorně se svými plány podřizuji, původní odhad časové náročnosti pro jakoukoliv činnost zkušeně násobím příslušnými bublinovými koeficienty a přesto mi každý den chybí pár hodin a každou neděli mi v právě končícím týdnu schází nějaký ten osmý den….
Onehdá mně napadlo že za to možná může špatně určený bublinový koeficient. To je numero, kterým je vždy nutné násobit původní optimistický časový odhad. Pro ilustraci uvedu nejběžnější příklad nabublání času: čekání na zlatíčko, když se třeba jede do civilizace, má koeficient 2 -řekne-li tedy, že vyrazíme za 10 minut -násobím tento časový údaj koeficinetem 2 a za 20 minut v klidu stepuji u dveří…  Takže v systému plánování činností za použití empiricky stanovených bublinových koeficientů má příprava většiny práce koeficient 3, samotná práce obvykle 4. I přes takto sofistikovaně propracovanou metodu určování časových úseků pro jednotlivé aktivity v časové ose čtyřiadvacetihodinového dne a sedmidenního týdne, však trvale dochází k převisu objemu práce nad disponovaným objemem času.
Den o délce 24 hodin má své astrofyzikální opodstatnění a Zemegula kvůli mému nestíhání určitě nezačne rotovat pomaleji, ale proč má vlastně týden těch Bohem stanovených sedum dní?!?! Proč ne třeba osm nebo raději deset a třeba pětidenní víkend?! Vždyť všechna ta práce kvůli obživě a kolem chalupy a na zahradě a tak dále se nedá stihnout za šest dní, aby se sedmej den mohlo již jen v poklidu odpočívat a rozjímat nad vykonaným dílem -jak se tak nejčastěji říká hnípačce po práci…
Až minulý týden mi konečně doklaplo kde je v mých skoro dokonalých pracovních plánech, grafech, výpočtech a koeficientech zásadní chyba a proč mi tedy nikdy nemůže v plánech ani v reálu vyjít na sedmý den nějaké to domácí hnípání s nohama na stole:  Bůh bydlela v paneláku!   😉

 

Konec lásky

Lásky končívají různě. Někdy je to pomalý proces plný problematických zážitků a vršících se problémů, jindy to může být náhlé rozhodnutí třebas z pocitu, že nazrál čas ke změně a někdy, bum-bác, to za vás zařídí osud, aniž by vám tak dopřál nějaký čas na jakékoliv rozmýšlení… 

Někdy na svou lásku zapomeneme rychle a vášnivě zahoříme pro jinou, jindy se loučíme těžce a nebo si jich užíváme obou -či více- souběžně. Jenže až na úplné výjimky, kdy ty naprosto úžasné a neodolatelné lásky trvají skoro věčně a ještě zvyšují časem svoji cenu, většina našich lásek končí stejně. Smutně a neodvolatelně odhozené, využité, zmuchlané, naházené jedna přes druhou.  Všechny ty Mařenky, Šádofky, Táničky, Felínky, Šmudliny, Hrkalky, Škytalky, Pídinky se změní na bezejmenné plechovky…   😛

V každém případě se vyplatí ten vztah ukončit řádně a dle pravidel, aby nás závazky nestíhaly ještě roky a naše bývalé lásky nás nestály další peníze, další promarněný čas a zbytečně vyplýtvaný adrenalin!  😆  (-že, jo Rammsteine! )   😉

   Tohle ale musela bejt něčí véééliká láska!     😀

 

Jak to bude s Eurem

Euru je deset let. Slááávááá! Nebo, že by to žádná velká sláva nebyla???  Jak se to vezme. Na to, že jde o měnu, která je fakticky podložena výhradně produktivitou fantazie statisíců neužitečných byrokratů, je to docela slušný výkon. A co se tak dává k desetiletým narozeninám? Například 660 miliard úplně čerstvých eur, které Evropská centrální banka za poslední měsíce v tichosti dotiskla a „půjčila“ zchudlým evropským bankám. Nicméně i tak se oslavenci nevede příliš dobře a jeho monetární rivalové si na něj stále důrazněji vyskakují.
To se samozřejmě nelíbí aktuálním pěstounům tohoto mazlíčka a tak si Andělka a Niky potřebují co chvíli poklábosit jak to s tím éčkem zaonačit, aby mělo lepší vysvědčení, protože na tom závisí i jejich politické kariéry. Takže summit stíhá summit a konference konferenci. Angie a Niky tam pokaždé pronesou plamennou obhajobu éčka i celé únije, támhle nějaká vyblejskaná éčka slíbí, onde nějaká umáznou z účtu u a pak se spokojeně nadlábnou na rautu a jedou domů s pocitem jak jim ta společná vláda nad čtvrtou říší báječně klape. A já už asi vím, kdy to konečně s tím éčkem tidle dva opravdu vyřeší!!!!   😉  Došlo mi totiž, že Niky vlastně sjíždí tyhle summity hlavně kvůli těm opuletním žranicím a rautům, protože Carla neumí vařit a toto jsou jediné dny, kdy to maďarské vyžle dostane pořádně najíst. Takže přátelé, krize eurozóny a dluhové unie bude vyřešena jakmile teta Angie začne držet dietu a paní Carla začne Sarkymu doma vařit!!!!   😆

 

Na něco dobrý

Blíží se konec roku a s tím i tradiční zamyšlení jakýže ten uplynulý rok vlastně byl…  No, řeknu vám, oproti očekáváním ze závěru roku 2010, kdy jsme si tak nějak všichni říkali, že horší už by to být nemělo, byl vlastně ten letošní nakonec přece asi jenom ještě horší. Alespoň mně se tak jeví. A vzhledem k tomu, že očekávání roku příštího nejsou obecně nijak optimistická, tak fakt nevím, zda se nemám začít obávat, že bude dokonce ještě hůř. No, ale dost pesimismu! Přece vždycky a na všem je možné najít i nějaká ta pozitiva. A tento rok jedno nesporné pozitivum měl! Dal nám nebývale velkou úrodu švestek! A ty pěkně zkvasily, načež se z nich známým zaklínadlem „patláma patláma, žbruch!“ stala medicína na všechny pesimistické vize a života rány. Tož, sůsedi, ať slůží!    😆

 

Dudlajdááá!

Mám takovou teorii, že si lidi odjakživa rádi vymýšlejí různé svátky a vytvářejí všelijaké rituály a zvyky, proto, aby jednak zahnali nudu a potom také proto, aby měli v životě nějaký jistoty. I kdyby to bylo jen datum, které vás nabádá vykonat něco méně obvyklého. Třebas kvůli vánocům napéct hromadu dobrot a obdarovat lidi kolem sebe.   😉
A čím víc nám v životě všelijakých jiných jistot ubývá, tím víc si považujeme jistotu těch tradic, zvyklostí a rituálů. Některé tradice jsou globální -jako třebas zrovna vánoce, jiné třebas jen lokální – všelijaké ty hody, a některé jsou úplně privátní. Jednou naší soukromou tradicí je návštěva vánočního tržiště na Svoboďáku. Obejdeme si stánky, kouknem na strom a betlém, zamlsáme. Neobejde se to bez kalíšku medoviny a horkých kaštanů. Letos jsme si dali také trdelník -prej maďarská špecialitka, v Brně za 45,-. Celkem chutný mlsek.

Možná proto, že letos to vše „předvánoční“ musím stihnout v kratším čase, zrychlím občas krok i když vlastně zrovna není kam, ani proč spěchat. A tak mne zlatíčko začalo v letu přibržďovat: „Kam se ženeš, klídek, nespěcháme, sou vánoce, dudlajdááá!“ A když se zase po chvíli zapomenu, uslyším tiché: „Nekvaltuj, dudlajdáá!“   😀  A tak se nám heslo Dudlajdááá! stalo novým soukromým rituálem pro boj se stresem a zbytečným honěním času, kterej se stejně dohnat nedá. Takže až si v tom zbývajícím krátkém čase před štědrovečerním zvoněním budete chtít zoufat, že nestíháte a ještě něco rychle musíte a že honem, honem ještě tohle a támhleto….. vzpoměňte si, že: dudlajdááá! Protože nejcenější jistota je, že ty svátky, zvyky a rituály máte s kým sdílet. Dudlajdááá!   😀 

 

Řešení krize je v rukou žen

Jestli von ten soudruh Marx neměl nakonec pravdu, když říkal, že kapitalismus se sám zahubí tím, že nebude schopen spotřebovat to, co vyprodukuje…  Současná krize je totiž především krizí z nadbytku a špatného přerozdělení zisků. Je důsledkem toho, že prakticky všeho je vytvořen nadbytek a nemá to v tom množství kdo spotřebovávat. Zčásti se přirozená spotřeba nedá zvýšit proto, že zisky z produkce jsou roděleny natolik nerovnoměrně, že naprostá většina lidí dostává jen zlomek z profitu, který vytvoří a jeho většina se koncentruje do rukou několika málo jedinců. Těch pár superbohatých lidí samozřejmě spotřebovávat umí, ale i kdyby se spotřebně strhali, nemohou toho nikdy spotřebovat tolik, kolik je všeho dnes možné s minimálními nároky na čas a práci vyprodukovat. A ta masa lidí placená zlomkem hodnoty své produkce, pak na nějaké velké spotřebovávání nemá prostředky. A ještě k tomu všemu se ekonomicky spojuje do společných domácností, které jsou schopny spotřebu výrazně redukovat.  😉
Tak to tedy ne! Takhle bychom tu ekonomiku nerozhejbali! Donutit superbohatce, aby jinak rozdělovali své zisky a jejich zaměstnanci mohli mnohem více utrácet a tím pádem více produkce spotřebovávat, nejde tak snadno -teda vono to si nepůjde vůbec – tudíž bojovat s ekonomickou krizí a zachránit kapitalismus můžeme jen zvýšením počtu spotřebitelů.  Je tedy nežádoucí, aby se spotřebitelské jednotky sdružovaly. Naopak, musíme podporovat singlisty -protože čím více domácností samostatně žijících jedinců, neschopných či neochotných zastávat pracovní činnosti, které si lze koupit, tím lépe!   😀
Takže žádný sňatky! Žádný společný domácnosti!! Kdepak! Každej hezky samostatně! A když si každý jeden občan bude muset pořídit vlastní bydlení, do něj nábytek, do toho všechny ty serepatičky a ještě si zaplatí služby jako úklid, vaření a všechny možné údržbářské činnosti, tak se nám ekonomika rozjede jak Orient-express.  😀
Nejlepší výsledky v tomto hnutí dosahují rodiny produkující cuchty a mamánky! Cuchta je zárukou vysoké spotřeby všeho -od služeb úklidových, restauračních, přepravních, wellnessových atd. až po produkci kdejakého krámu kteréhokoliv spotřebitelského sortimentu.  A mamánek je pro ekonomiku přímo požehnáním! Mamánka neschopného jakékoliv práce v domácnosti nebo pomoci své partnerce, vám po pár měsících každá jeho partnerka šupem vrátí. A až mamánek začne po pár návratech a několikaletém parazitování na svém rodném hnízdě, krátce před svou čtyřicítkou, překážet nakonec i své upachtěné obětavé mamince, potřebuje nakonec také nějaký vlastní byt, nábytek, serepatičky a služby…. Takže, dámy, snažte se, rozmazlujte a hýčkejte! Čím více mamánků, tím lépe se nám rozjede ekonomika státu!        😆

Jen to nepřežeňte, jako tudle ta paní:

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/212535.aspx

 

Tak mu to tam šoupni!

Chcete se cítit lépe? Chcete mít pár vteřin ten příjemný pocit uspokojení a potěšení z radosti někoho druhého? Stačí pár dobře známých pohybů a ten pocit se může rychle dostavit… 😳  Takže si zopakujeme jak ty správné pohyby provést:

1. uchopte myšku vašeho počítadla
2. položte prst na levé myšítko kliknětě na následující link http://www.mistrkutil.cz/soutezici-id5.html
3. opakujte kliknutí na nápis „hlasuji pro tohoto soutěžícího“

Táááák je to správně…. a teď si vychutnejte prchavý okamžik pocitu radosti, že jste pomohli jednomu sympatickému mládenci.  😀

A nezapoměňte, že si tuto slast můžete dopřát každý den až do pondělí 14. listopadu. Tak klikejte a užívejte si! Klik, klik, klik…. pro Jardu Krumpolce na: 

http://www.mistrkutil.cz/index.html   

I ´ll be watching you!!!     😆

 

Balada o Černým Mostě – od Sendymana

Den se znavil a má už taky všeho dost,
stínem zahalil se Černý Most
zázrak nekonal se ani dnes –
nejraději bych byl svůj vlastní pes.

Místo toho od rána stojím tu jak blb
pro řidiče, co cestu zase zvrt´:
Hola, pane, vidíte tu značku?
Musíte to točit zpátky, na křižovatku!

„To je bordel, proč jste až tady na místě?
To se teď musím vracet! Jézukriste!“
Nevadí, že značek projel pět –
všeználek a trouba, co jezdí jen nazpaměť.

Nový Parkhaus jim tu v ten čas otevřeli
Jeli kolem, pro oči ho neviděli.
Tady je však ještě staveniště,
tak tu stojím, snad se lépe trefí příště…

😀  Sendyman  😀

 

Reportáž psaná na volantu

– jednou od Eduarda, podruhé od 747    

To bejvávaly na Reflexu časy, kdy vespolek jsme potlachali tu o tom tu o něčem jiném a bylo to fajn a bylo nás takových hodně. Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, ale na některý obzvlášť vydařený šlajsničky můžeš vzpomínat. 😉  Tak já dnes zavzpomínám na jednoho báječnýho šofca tiráku, kterej uměl skvěle psát a díky kterýmu mám k borcům za volantem těch stodol na kolečkách mnohem víc respektu. Eduardovy storky byly tak úžasné, že se pro mne stávaly skvělým materiálem ke zhutnění příběhu do jakési verbálně komprimované podoby. Příhoda související se Štatlem vyústila až k hantecové rýmovačce. Zde tedy příběh tiráka Eduarda a následně moje žertovné hutnění….

Protože zaplaťpánbůh nějak nemám o čem, vytáhnu jednu setsakra vydařenou veselici z doby dřívější. Stala se před mnoha desítkami let (téměř na den přesně před desítkou jednou) a pokusím se v ní popsat, k jakému výsledku může dospět setkání dvou „hodných“ lidí, na konci uvidíte, že blbců ještě větších, než jste doufali.
Tak tedy: před mnoha a mnoha desítkami let jezdil eda u jedné nejmenované brněnské firmy, která se vyznačovala tím, že měla kamiony jasně žluté barvy s velkým červeným nápisem NÁZEV FIRMY BRNO, auta k nepřehlédnutí. A právě s jedním takovým nepřehlédnutelným autem měl eduard odvézt z Brna Dornychu (747 mi jistě věří, že jen nasáčkování se s kamionem na tuhle ulici by stálo za reportáž samostatnou, které se tímto vzdávám) náklad jakýchsi rour či trubek, čert aby se v nich vyznal, zkrátka PVC roura obalená molitanem a vrstvou térpapíru, z mého laického hlediska to takhle nějak vypadalo, na dvě místa. První byl Křivoklát a na název druhého, dědinka na Šumavě, si už nevzpomenu ani za zlaté prase. Jelikož v té době jsem ještě mívávával vlasy, bejvávával jsem štíhlej jako proutek a naivní jsem bejvávával úplně stejně jako dnes, název Křivoklát ve mně vyvolával pouze asociace příjemné. To se mělo záhy změnit.
Vytáhl jsem autoatlas ČR, navigace ještě nebyly a myslím, že i kdyby byly, následující děj by se nejspíš udál bez výraznějších odchylek a zběžně jsem nastudoval trasu: Brno- Praha- Beroun- Křivoklát.
Do Berouna jsem sjel prvním sjezdem z D- 5ky, a to byl kámen úrazu. Samý omezení, zakázanej a přikázanej směr. A těmito zákazy a příkazy jsem se slepě a disciplinovaně řídil, jsem totiž z generace, která ještě byla na vojně, čauky Eywine. Tyto zákazy a příkazy mě opakovaně směrovaly, kam jsem nepotřeboval a nechtěl. Beroun projetej minimálně patnáctkrát tam i zpátky, cedulí a šipek na Karlštejn jako sraček, na Křivoklát ani jedna. Město už jsem znal jako své boty, s jakýmkoli problémem bych si v něm hravě poradil. Věděl jsem, kde hledat policii městskou i státní, knihovnu, zubaře, zkrátka cokoliv, kromě výpadovky na Křivoklát. Chodci, kterých jsem se ptal, a že jich bylo, mě posílali každý jinam… Snad podvacáté jsem na červenou zastavil na té samé světelné křižovatce, tentokrát v pravém odbočovacím pruhu, ten jsem ještě nezkoušel. Po levici zastavil autobus MHD. Nezaváhal jsem, ťukl po klaksonu a stáhl okýnko. Ozvalo se pšš, jak se otevřely dveře u karosy. “Co potřebuješ“, povídá ten anděl, seslaný jako dar z nebes. „Prosím tě, vodbočku na Křivoklát, motám se tady jak motovidlo“, volal jsem na něj do autobusu slušně natřískaného cestujícími. „V odbočovacím jsi dobře, pojedeš na první rovně, objedeš zleva autobusák, na téčku doprava a dál už budou cedule“. Ozvalo se druhé pšš, jak dvéře zavíral, ani poděkovat jsem mu nestačil. Rozsvítila se zelená a oba jsme vyrazili za svými povinnostmi. Udělal jsem, jak řekl a za chvíli neomylně vycítil, že jsem opětovně v prdeli. Vtom se z vysílačky ozvalo: „Čau, kolego brněnskej, jak se tady motáš, máš vysílačku?“„No jasně“, odpověděl jsem, „prosim tě, znáš to tady trošku? Šulin blbá autobusácká mě poslal…“„No,to jsem já, z toho autobusu, zapomněl jsem ti říct ještě jednu doleva“.
Vesničku na Šumavě jsem našel bez obtíží, až na to, že jsem tam přijel s výrazným zpožděním. Zastavil jsem u hospody hned vedle hřbitova, ve které na mě měla čekat parta chlapů, co si rourotrubky složí. „Voni už jsou pryč“, povídá hospodská, „ale já pro ně pošlu, dáte si zatím něco?“„Jo, to budete hodná, kofolu, turka, a kdybyste mi mohla ohřát nějakej párek“. Sotva jsem dojedl a dopil, přihasili si to chlapi. Na odchodu jsem se hostinské zeptal, cože jsem dlužen. „Nic, víte, budete couvat na hřbitov, tak kdybyste kolem čtvrtýho hrobu nalevo mohl opatrně, odpočívá v něm dědeček“.

A vysílačka ještě jednou, věnuju Oldwomen, kterou tímto srdečně zdravím.
Asi před pěti lety jsem hodně jezdíval do Polska a vracíval se nejčastěji Náchodem. A jednou jsem si ve frontě domů odskákal celou noc, slavnostně hranici přelezl a vyrazil. Ani ne půl kilometru za ní jel přede mnou cyklista, do protivky avia. Bleskově jsem vyhodnotil, že místa víc než dost, „hodil levej“ a vyrazil. Najednou koukám, aviatik mocně rozhazuje rukama a drze se na mě pitvoří. Anténu měl, fronta domů i ven pořádná, obecenstva na kanále budu mít dost, nelenil jsem, popadl majka (kecátko- mikrofon) a pustil jsem se do kolegy: „Poslouchej, ty s tou áviou, místa jsem ti tam nechal dost, jestli máš problémy se starou nebo šéfem, tak si to vyřeš s nima a mě do toho netahej!“ Klučina na to: „ Já jsem se česal, jestli máš problémy se starou nebo šéfem…“                                                                                                         (Eduard)

 

Hafo járů temu,                                                                                
co Eda fachčil truckem pro Brňáky
a v Bronxu na Dornychu lapl hoknu
róry prej musí fóknót do Cajzlova
na Křivoklát, aj kdesi na Šumavu.                                           

 

Jak hodil bobek na dálnicu
v Berouně štrejchnul každé pangét patnáckrát,
mózoval štatlem, po cedulách čučku
kam mazat by měl vocuď na ten Křivoklát.                                     

 

Už góme kde tu dřepí benga,
buchbouda i felčar přes kelcny.
Hantýruje s kdejakým konópkem kudy štreka,
až kema vod kolečka hodí mu helfky.

 

Hláška byla na levačku,
aj temu kemovi to doklaplo
když zahlásil echo přes vysílačku,
že je autobusácké šulin, se mu doneslo.

 

Že ale byl to betálné borec,
nedělal vlny a nová hláška byla klap,
Na pravó štreku hned Eda kalil mazec,
Až dohrčel na ten šumavské scuk.

 

Ucaplované Edoš doklapal do paluše,
kde borci měli házet sicnu.
Než se tu zretýroval, do gumovky tlače,
vymlaskl kofolu, byli zas na fleku.

 

Ani cech tu cálovat nemusel,                                         
prej hlavně když zmákne cóvačku
– aby svým truckem nezrušil
oldfotrovi tympl na kirchecu.

😆

 

Jak se k nám nasomrovali fógli

Hóknu vám do placu story vo flastru za lajvontové skutek….. Jelikož bivakujem štreku vod štatlu, stali sme se lonťákama a milujem přírodu… 😀       
Nejenom čokla s kocórem, jak v každé famílii dokola, ale třebas aj ty fógly, co nám tu furt békajů za fenstrama. Celó kilku jim hrnem zobku a šmírujem jak jedó mlaty vo tympl v krmítku. Jak končí kaltna a začne rumplovat zoncna, začnó všeci fógli békat eště víc, aby klofli nějakó betálnó stařku na šmajchl. No a jasná válka, že aj stařka vod fógla chce hnedka kér, do kerýho potem ufachčí ňáký ty fóglový kindoše.
Na takovýho fógla s oranžovým cemrem tu onehdá jeho stařka furt nervně kušnila, zatímco ten její trubka zkóšel gramlavě ufachčit hnízdo v úzkým rámu od fenstru, kde to teda fakt nešlo a nešlo a ty stébla mu imrvére padaly zase aus. Tak na to nakonec hodil kakáč a voba zmizli pali….
Po pár dnech dřepím na retychu a zase zvenku slyším tu jejich fóglovou békačku. Hm, nejspíš si přece jenom ufachčili kér někde blízko, vo tym žádná. A jak tak končím sicnu a spustím honiluft: hned bengál jak na roli. Aha! -só kdesi blízko a asi je ten rambajz štengruje. No tak jo, tak nebudu luftovat… su přece vóglofil a vohleduplnost sama, no ne?! 😀
Po dvou dnech se mi to vykóří z bedny a zase zmáčknu honiluft -a NIC! Teda řev jo, akorát ten luftotoč se ani nehne. Himl! Klapu okolo chalupy, lapnu šprušlák a valím hodit čučku do róry vod lufťáku z retichu. A to už gómete, ne? Byli tam! Ty oranžoví socanfógli se nám nakérovali na retich. V róře luf´táku dřepěla sajtna jejich hladovejch kindošů a staříci zamachlovali vrtulu od honiluftu, aby měli vegáč.

Staříci lifrovali do róry kindošům hmyzákovó chálku ještě celé tejden a nám nezbylo, než vyčkat až je vykrmí a vypakují pali. A samo, že aj my sme museli futrovat jenom samé fajnové gábl, aby na tym retychu nebyla žádná těžká rychna…  😉

překlad:

Povím vám vespolek příběh o potrestání dobrého skutku. Poněvadž bydlíme poněkud stranou centra velkoměsta (-že jo, Sendy! 😀 ), stali se z nás venkované s kladným vztahem k přírodě.
Naše náklonost se netýká pouze psa a kočky, které zde kolem dokola mají v oblibě všechny rodiny, ale třeba i ptáčků, kteří nám stále pějí za okny. Po celou zimu sypeme ptáčkům slunečnicová semínka a pozorujeme jak se vzájemně škádlí kdo jich sezobne nejvíce. Když pomine zima a slunce začne hřát, počnou všichni ptáčci pět mnohem silněji, aby sobě vyhledali nějakou výtečnou partnerku k zachování rodu. Je zřejmé, že i ptačí družka touží po hnízdu, v němž by mohla přivést na svět svá mláďata. Jednoho ptáčka s oranžově zbarveným bříškem zde jeho družka onehdá poněkud znejistěle povzbuzovala, zatímco usiloval o zbudování jeich příbytku v úzkém rámu okna, kde to ovšem bylo technicky naprosto nereálné a použitý stavební materiál vykazoval vysokou míru nestability. Po marném úsilí ptáček na další pokusy nakonec rezignoval a spolu s družkou odletěli pryč.
Po několika dnech zaslechnu při pobytu na toaletě opět ptačí prozpěvování. Oh, pravděpodobně si zbudovali hnízdo kdesi poblíž, to je venkocem téměř jisté. Povstávám z toalety a zapnu ventilátor: bezprostředně se ozve intenzivní ryk jako někde na nádraží. Oho! -jsouť pravděpodobně poblíž a hluk ventilátoru je psychicky destabilizuje! Ó ano, zajisté, nebudu tedy užívat ventilátor neboť jsem bytost ptáky milující a ohleduplnost je mi vlastní, že ano! 😀
Po dvou dnech ovšem poněkud opomenu a ventilátor zapnu -a NIC! Tedy ptačí štěbetání slyšet je, pouze vrtule ventilátoru se ani nepohne. Božínku! Obejdu tedy dům, vezmu žebřík a jdu nahlédnout do trubky ventilace z toalety. A již je vám  vše nejspíše jasné, že ano? Byli tam! Ti oranžově vybarvení ptáčci se nám ubytovali na toaletě. V tubusu ventilace se krčila skupinka jejich nenasycených mláďat a ptačí rodiče zaklínili lamely ventilátoru, aby si zajistili klid.
Ptačí pár snášel svým mláďtaům v tubusovém hnízdě hmyzí potravu ještě celý týden a nám bylo vyčkat, až je vykrmí a nechají vyletět z hnízda. Pochopitelně jsme v tom období preferovali lehkou krmi, aby na toaletě nevznikalo obtížně dýchatelné ovzduší. 😆

 

Myšky šukalky a globální oteplování

Pamatujete ještě dětskou říkanku o myšičce co vařila kašičku na zeleném rendlíčku? Jóó, bejvávalo, dneska už myšičky kašičky nevaří a rendlík je zajímá jen když je to nějakej pracháč Pepík Rendlík. Aktuální říkanka vypadá spíš takto:

Byla jedna myška malá,
co velký prachy milovala.
Láska k penězům je cit,
jež ničím nelze porazit.
Má-li myška tělo vnadné.
sbírat kačky je dost snadné:
tomu dala, tomu dala,
tomu občas, tomu víc,
až se k fáru prošukala,
už není myškou z Nemanic!            

Za globální oteplování planety prý může zejména smog a v něm obsažené skleníkové plyny. Vyspělé státy se předhánějí ve slibech, kolik takových fujtajblů nevypustí a plánují všemožné restrikce vůči těm, kteří neslibují a vypouštějí. Tedy krom Číny, která na všechno a na všechny kašle, neslibuje, neplánuje a vypouští co chce, kam chce a kolik chce. Ovšem i tak se zdá, že pozornosti všech ekologických institucí i eko-fanatiků uniká viník globálně významnější. Všudypřítomné myšky šukalky.
Takto sofistikovaně zoveme řidičky, které se díky horizontální artistice dobraly za volant luxusního vozu, často rozměrnějšího, než jejich představivost o součinnosti plynu, spojky, brzdy, řadící páky a zejména pak volantu a kol. 😀

Když myška šukalka zmatkuje v koloně nebo na křižovatce, ohrožuje jen omezený počet lidí. Když ovšem parkuje, začíná ohrožovat celou planetu!  Těch zbytečných pokusů o nájezd a výjezd, aby se kamsi zařadila nebo posléze odněkud vyjela, je totiž tolik, že se výrobcem deklarovaná spotřeba vozu reálně násobí a blíží se spotřebě populárního Panduru de luxe.
Uvážíme-li, kolik takových myšek se celosvětově každou chvíli vymotává z nějakého parkoviště nebo se na ně snaží najet a statisticky odhadneme jejich nadbytečnou spotřebu ropných produktů na tyto zdlouhavé manévry, oblije nás hic o jakém se nesní ani Alíkovi Goreovic.
A tak volám k zodpovědnosti všechny sponzory myšek šukalek: zachraňte naši modrou planetu a když už své myšičce kupujete auto, naučte ji s ním také parkovat, ať to nevypadá, že si nemůžete dovolit ženskou s mozkem!  😎

Názorné video:     http://www.stream.cz/uservideo/582685-parkujici-blondyna-v-bratislave         🙄

 

Já chci taky stávkovat!!!

 A chci a chci a chci!!!! Jenže proti komu? Za co? Co se může změnit, když budou osoby samostatně výdělečně činné stávkovat? A jak dlouho by musela jejich stávka trvat, aby si jí všimla média? Jedině média dávají každé podobné blbosti smysl a životaschopnost, kdo není v televízi, jakoby nebyl….  V tomto případě je úplně zbytečný i fakt, že takzvaných OSVČ je v ČR početně víc, než odborově organizovaných zaměstnanců. V ČR jsou 4 miliony zaměstnanců, z nichž údajně 14% je v odborech -tedy odborářští strejci mluví fakticky za nějakých 560tisíc lidí, zatímco osob, které jsou sami sobě zaměstnavateli i zaměstnanci je údajně přes 900 tisíc.
Stávkuje-li se dnes proti vládě, vadila mně osobně mnohem víc ta minulá a předminulá a předpředminulá, než-li právě ta současná.
Minulá úřednická Fišerova byla mizerná proto, že neudělala nic z toho, co se od ní jakožto překlenovací a nevolené vlády s.r.o. – tedy na dobu určitou- čekalo. Fišer i Janota si ve vládních kuloárech akorát sháněli budoucí přeplacená místečka a na to, aby dělali potřebné škrty alespoň v zásadních nesmyslech zavedených Zelenými, neměli čas ani chuť. Jak by také mohli, vždyť by tím poškodili své budoucí chlebodárce. 😦
Předminulá Topolánkova vláda se v průběhu koaličních tanečků až příliš přizpůsobila programu Zelených fanatiků a fakticky, krom nemotorných pokusů o reformu zdravotnictví, jela dál v systému nastaveném vládami socanskými. Nu a vlády Zemanova, Špidlova, Grossova a Paroubkova? Jo, ty byly vskutku stávkyhodné, ale protože z podstaty své ulhané populistické politiky byli zmínění pánové ochotni zadlužit všechny občany na několik generací dopředu, rozdávali a slibovali tak, že byli nakonec nejspíš rádi, když svoje sliby nemuseli po volbách plnit a jimi stvořený rozhazovačný systém zdědila opozice. 😉
Tihle kluci oranžoví totiž svým voličům rozumějí! Na jedné straně jim s pompézními žvásty nasypali pastelkovné, porodné a o pětikilo zvedli minimální mzdu a na druhé jim, krom jiného, zvedli ze dne na den platby za elektřinu a plyn o 14%. A jak se tak obyčejný člověk radoval z pastelek a porodného, ani si nevšiml, že navýšením DPH z 5 na 19% mu ze šrajtofle potichu mizí významné částky za veškeré zboží a služby, do jejichž cen se započítávají energie a že za řemeslníka, hotel, restauraci nebo byt kvůli tomu zaplatí také o 14% víc. Dodnes nechápu, že tehdy nešli obyčejní lidi stávkovat, když dneska řádí jak karibský tajfun kvůli zvýšení DPH o pouhá 4%. 😯 No jo, ale říct takovejm rozvrkočenejm stávkujícím mudrlantům, že jaksi neumí trojčlenku nebo mají hodně děravou paměť…. 😀
A tak ty stávky přišly do módy až dnes. Lidi už dávno zapomněli kdo z politiků co vlastně kdy udělal nebo neudělal a tak není nijak těžké nasměrovat jejich aktuální frustraci a strach proti současné vládě, která fakticky nevládne ještě ani celej rok. Ta sice za většinu zásadních problémů nemůže a jako historicky vůbec první vláda se mezi koaličními hádkami o moc reálně snaží vyřešit alespoň ty nejpitomejší  pitomosti v českých zákonech a vyhláškách, jenže z dob minulých i současných už mají i její představitelé na triku stejné průšvihy jako všechny naše vlády předešlé. A protože nejúčinnější metodou matení davu je, když zloděj křičí „Chyťte zloděje!“, řve kudrnatý Bohuš, co mu jeho nevyvinutá plíčka stačí a média mají radost, že mají co vysílat a o čem psát, i když je toho vlastně méně, než v letech minulých.

A jak už se Bohuš nemůže dočkat až se stane tím příštím premiérem, nadšeně podporuje strejce z odborů a společně, za nemalé podpory senzacechtivých médií, vytvářejí iluzi boje se zlými reformami.  Jak socani, tak strejci z odborů nejspíš i ví, že reformy jsou nevyhnutelné, ale jejich okázalý povyk jim u „obyčejných lidí“ zajistí image bojovníků za blaho „obyčejných lidí, rodin s dětmi a nízkopříjmových skupin“. Hezká fráze. 😉 Všimli jste si kolikrát denně ji slyšíme právě od lidí, kteří už dávno neví kolik stojí nákup nebo kolik se platí za energie nebo nájem? Jejich účty hradíme totiž my, kteří nestávkujeme, protože bychom stávkovali sami proti sobě. To my jsme ti, kdo platí politikům i odborářským papalášům jejich bezstarostný život a umožňuje stav, že skutečné životní náklady jsou hluboko pod jejich rozlišovací schopností. Jsme to my, kdo platí nedouky a polovzdělance na přeplácených pozicích dokonce i za to, že nás zadlužují, okrádají a šikanují špatnými zákony. Jenže my, holt, nikam stávkovat nepůjdeme. Nemáme na takové zbytečnosti čas. Nás totiž platí naši zákazníci jenom za práci, kterou si objednají a kterou skutečně uděláme. 😦

co ty na to, Boženko?

 

 

Lítání Boeingem 777

 

Létání je pro cestování na delší vzdálenosti nutností a lítadlo je prý statisticky nejbezpečnějším dopravním prostředkem… Hmm, jenže statisticky mě to stejně vůbec neuklidňuje a při každém letu se pokaždé trochu bojím. Takže toto povídání o lítání píšu abyste si snad kvůli mými nicku nemysleli, že ze všeho nejlíp se cítím 10000m nad zemí. Nikoliv, stejně jako spousta dalších lidí se i já cítím nejlépe v okamžiku, kdy z letadla vystupuji. Ale zejména je tento příspěvek pro všechny, kteří se do letadla zatím zdráhají nastoupit vůbec. Třeba jim pomůže, že budou vědět, co je čeká a nakonec to lítání jednou třeba zkusí a uvidí, že nejen, že se dá celkem pohodlně přežít, ale hlavně jim umožní podívat se do míst, která by jinak jen stěží navštívili. 

ptačí inspektoři

Nedokážu spočítat kolik mám nalítáno milí, kolika různými stroji a se kterými aerolinkami, ale po všech zkušenostech tvrdím, že pohoda letu je v přímé úměře kvalitě palubního servisu. Čím rychleji mi totiž nalijí prvního panáka, tím se mi zdá let klidnější. 😀 Po třech džinech vnímám lehkost v hlavě i nohou a cítím jak mi rostou křídla i bez lepivého Red Bullu a dokonce už bez námitek připouštím, že lítání je vlastně báječná věc!

Dlouhý let se dá prožít několika metodami. Nejjednodušší je po startu usnout a nechat se vzbudit až v cíli cesty. Pro mne, bohužel, nemožné. Sice na rozdíl od mého kolegy, který je na prášky kdykoliv sedí v něčem, co má motor a pohybuje se to, ačkoliv on nedrží volant a nešlape po pedálech, mně fakt, že se jen vezu, problém nedělá. Jenže vzpomínky na všechny ty katastrofické letecké filmy jsou v prostoru skutečného letadla jaksi dotěrnější. A protože v těch filmech přistávají s boeingy ponejvíce pohledné blondýnky, a to jen podle instruktážního manuálu nebo pokynů přítele na telefonu, hbitě se zlatíčkem vytipujeme a spočítáme všechny vhodné blondýnky na palubě letadla. Jsou-li alespoň tři, nebo je taková dokonce mezi stevardkami, znatelně se mi uleví.

pohodlnější první třída

Let na palubě třebas sedmsedmsedmičky je možné strávit také sledováním filmů, hraním počítačových her, posloucháním rozličné hudby nebo pečlivým dozorováním průběhu letu. Každé sedadlo má k dispozici vlastní dotykový monitor s herní konzolí a v rejstříku několik hudebních kanálů a snad na 200 filmů všech žánrů, z nichž si každou chvíli můžete pustit právě takový, který vaše myšlenky odpoutá od rámusu motoru či občasných turbulencí. U Emirates dokonce vtipně vyřešili i problém s uřvanými dětičkami. Před startem rozdají všem nezletilcům plyšáky a maňásky s kouzelným účinkem: všechna smráďata se dokonale zklidní neboť namísto povykování zkoumají možnosti své nové hračky.

 

Na dálkových letech stihnete z nabízených filmů zkouknout i několik kousků, k tomu průběžně zkontrolujete aktuální výšku a rychlost letu, teplotu venku i v místě přistání, čas od startu a do přistání, pustíte si animaci letu na mapě nebo přenos z kamery pod letadlem nebo před pilotem. Nakoupíte cetky z palubního freeshopu a zkonzumujete nějaké to meníčko. Takže když si lítání představíte jako návštěvu obchodního centra s multiplexem a restaurací, tak v tom letadle je to vlastně skoro totéž. Jen vystoupit, holt, můžete až s tou okřídlenou stodolou pilot nebo nějaká šikovná blondýnka přistane….  😉

 

Videozáznam z lítajícícho multikina:  http://www.uloz.to/8823886/nocni-let-boeingem-777-avi