Mandle nebo bobeček?

Stále více věcí, které bychom ještě před pár lety pokládali za nemožné, absurdní, směšné nebo šílené se stává jevem běžným. Například všelijaké takové ty genderové nesmysly, díky kterým nám třeba přibývá každý kvartál nějaké to další pohlaví na výběr. Pavěda hlásající pochopitelně bezbřehou volnost v rozhodování jakým pohlavím se člověk cítí být, kdykoliv takové nutkání ke změně pocítí. Ať už je mužem ráno, ženou po poledni nebo obojím současně o půlnoci, vždy má takový jedinec právo na tu správnou reakci okolí, aby ani v nejmenší nebyly dotčeny rozjitřené city bytosti procházející náročnou transgenderovou proměnou. Prostě svoboda s velkým S. Nekonečná, všeobjímající.

Jenže čím rozlehlejší je dnes svoboda v blbnutí, tím víc její pokrokoví propagátoři omezují méně pokročilým či spíše nechutně konzervativním zpustlíkům svobodu v užívání rozumu. Takže na jedné straně si svobodně můžeme vybrat třeba sedmadvacáté pohlaví nebo vstoupit do manželství s nějakou dopravní nebo sakrální stavbičkou – vždyť kdo by netoužil vstoupit v posvátný svazek třeba s dálnicí D1 nebo sexy vilkou kancléře Vráti, ale na druhé straně si ani na chvíli nesmíte pomyslet, že pohlaví jsou jen dvě, že penisy mají pouze muži a jedině žena může porodit dítě. Protože nová doba dává práva všem na všechno. Mužům na menstruaci a kojení a ženám na penis, vousy a pleš. Kdo o tom byť jen zapochybuje, stává se vyvrhelem a kacířem a je zastánci Svobody okamžitě označen za nějaký druh foba a po právu umlčen. A až jednoho dne tito sociální a genderoví pokrokáři zjistí, že odmítáte i jen připustit, že je Země placatá, tak vás bez řečí upálí. Zatím pilně trénují popravy v kyberprostoru blokováním komentářů a mazáním profilů na fejsbůčku. Stačí napsat, že dva chlapi spolu nikdy dítě nezplodí a máte utrum.

Předpokládám, že tito vznešení pokrokoví Koniášové tak činí proto, abyste už konečně prozřeli a uznali, že i stejnopohlavní pár je plození schopen. Vždyť jejich nejvyšší guru je toho prokazatelně důkazem.

Uznávám. Kaji se. Už vím, že i muži mají své dny a mohou spolu zplodit potomka. Jen teda ještě váhám, zda byl Cukroušek počat setkáním nejrychlejší spermie s krční madlí nebo s lejnem. A jak to vidíte vy, mandlička nebo bobeček?

 

120 dB

Násilí je hnus. Násilí na ženách je hnus hnusovitej. Násilí sexuálního charakteru je hnus úplně nejodpornější. Proto je v civilizované společnosti každý projev násilí vůči ženě či dítěti trestán a jeho pachatelé jsou opovrhováni i mezi samotnými kriminálními živly.

Jakýkoliv nátlak v rámci sexuálního chování je pochopitelně nepříjemný zážitek. Postoupí-li verbální obtěžování k fyzickému napadení, jde zcela nepochybně o trauma, na které oběť jen stěží někdy zapomene.

Rozpoznat hranici mezi dvořením, dobýváním, laškováním a flirtováním, které je oběma stranám balící aktivity obvykle příjemnou zábavou a tím, kde už jde o obtěžování a nežádoucí nátlak se chlap učí od chvíle, kdy se na pískovišti pokusí získat pozornost toho pištícího stvoření s culíkama tím, že rozdupe její bábovičky a postaví pro ni pískový hrad. K získání zájmu ženy prostě platí víceméně jasná pravidla, kde však tím úplně hlavním je, že když žena nechce, tak má chlap prostě smůlu a není přípustné měnit situaci násilím. Alespoň tedy v civilizované společnosti.

A už na tom pískovišti začnou ženy vnímat svůj ženský potenciál v prosazování svých zájmů. Bábovičky obětují za pískový hrad, kýblíček za půjčení tříkolky. Naučí se zacházet s různými úsměvy, pofňukáváním, pláčem, zamrkáním, pohledy, slibem i nadějemi, protože rychle pochopí, že muž je vlastně velmi jednoduché zařízení. Ženy, které svůj potenciál zvládnou využít nejlépe jsou obdivované, uctívané a obletované. Z těch, které to nezvládnou jsou ultrafeministky, líté bojovnice za rovnost pohlaví a genderové specialistky na vymýšlení bizarních směrnic a zákonů a také iniciátorky trapných kampaní.

Aktuální kampaň zhrzených žen a kupodivu i několika neúspěšných mužů se jakožto hnutí metoo šíří z USA do Evropy. Stárnoucí umělkyně a manažerky bojují s Alzheimerem a sklerózou hloubáním ve své minulosti. Z paměti dolují vzpomínky jak kdysi dávno úspěšně či neúspěšně zobchodovaly svoji ženskost a trumfují se mezi sebou v tom, která že byla žádanější kořistí sexuálních loudilů a která utrpěla větší trauma. Podivně v těch vzpomínkách absentuje jejich vlastní vůle. V konkurenčním boji o roli nebo pozici se před lety nezdráhaly použít na samce všechny své přednosti. Dnes se dojímají nebo rozhořčují nad tím, jak velmi se tím cítily zneužité a ne zcela pochopitelně zapomínají na to, že nic z toho příkoří strpět nemusely. Pokud si tehdy byly jisté svými schopnostmi, mohly každého dotěrného loudila či agresora proplesknout nebo poslat do háje. Že by je snad tato možnost tehdy vůbec nenapadla? Až z toho vzniká dojem, že pokud se nějaká žena před desetiletími uplatnila ve svém oboru výhradně díky své inteligencí a schopnostem a nebyla obětí mužského šovinismu a násilí, je vlastně podezřelá, divná nebo má prostě blbou paměť.

Zvláštní je ještě to, že všechna obvinění jsou bez důkazů a směřují výhradně proti úspěšným a bohatým mužům. Není známo, že by některou z obětí metoo plácnul po zadku roztoužený instalatér nebo na ni chlípně čuměl prodavač hotdogů. Ale možná na to ty těžce traumatizované holky jen zapomněly. Co my víme….

A zatímco v Americe pořádají feministky hon na bílé heterosexuální muže s naditou šrajtoflí a dál tím ničí už tak slábnoucí tradiční mužskou roli, holky v Evropě čelí skutečnému sexuálnímu teroru. Paradoxem doby je, že zatímco veskrze hloupá kampaň metoo je mediálně exaltovaná a každý v ní označený hříšník je neprodleně společensky popraven, k obětem reálných znásilnění, napadání, obtěžování a vražd se média staví, jemně řečeno, ostýchavě. O zločinech na evropských ženách se spíše mlčí. Pokud se případ nepodaří úplně ututlat, je identita násilníků a vrahů dlouho utajována a rozsudky soudů jsou často spíše krotké až vlídné. Benevolence k násilí ze strany migrujících arabskoafrických primitivů, kteří ženami pohrdají a násilí na nich považují za normu chování, protože jejich společnost tak po staletí funguje, ovšem vyvolává odpovídají reakci. Tou je odpor k institucím a vládám, které namísto ochrany svých občanů prosazují pochybná práva vetřelců. Samozřejmě na úkor bezpečnosti a prosperity svých daňových poplatníků.

Asi proto, že nejcitelnější křivda je tímto institucionalizovaným tolerováním zla páchána na ženách, jsou to ženy a dívky, které se nyní důrazně ozvaly. Protože ony jsou nejčastějími oběťmi. Je není nikdo připraven chránit. Jim se radikálně mění způsob života. Po nich se žádají největší oběti. Na rozdíl od holywoodských fiflen a zlatokopek jsou evropské ženy skutečně obtěžovány, opravdu mučeny, stále častěji znásilňovány a brutálně zabíjeny, za mlčení a nečinnosti paralyzovaných bezpečnostních orgánů. Hnutí potenciálních obětí si do názvu dalo 120 dB. Stodvacet decibelů je hluková hladina osobního alarmu. Jediné legálně povolené „zbraně“, kterou některé státy civilizované Evropy povolují k obraně proti brutálním psychopatům (všichni muslimští útočníci se přece „léčili s psychickými problémy a traumaty“ – pamatujete?) vyzbrojenými noži, mačetami, sekerami, kyselinou, pistolemi a nezvladatelným chtíčem.

Mottem kampaně je:

„Nejsme ani lovná zvěř, ani ničí otrokyně,
nejsme ani válečná kořist, ani přijatelné ztráty.
Jsme dcery Evropy.
Poženeme vás k odpovědnosti.
A budeme to dělat hodně nahlas.“

Snad bude hlas těch nejzranitelnějších, nechráněných a opomíjených brzo vyslyšen.

 

 

Nejde vyhrát

Bude to těsné. Myslím výsledek presidentské volby. Ze dvou naprosto nemožných kandidátů vybereme jednoho, který bude reprezentovat tento stát a tento národ dalších 5 let. Jednoho, při jehož volbě budou jeho voliči věřit, že je nejlepším nebo doufat, že je tím méně nemožným. Kritéria volby má každý volič nastavena jinak. Pro někoho je nejdůležitějším parametrem volby kvalita charakteru kandidáta, pro jiného jeho kariérní profil, názory na některé konkrétní problémy nebo třeba jen pouhé osobní sympatie.

Jsem volič a tak nezbývá, než se výše zmíněnými hledisky také tak trochu zaobírat.

Charakter Miloše Zemana je prachmizerný. Známe ho všichni déle, než by mnohým vůbec bylo po chuti a co pamatuji, je to samolibý, mstivý, prolhaný opilec s buranským chováním nejen v soukromí, ale i na veřejnosti. Jeho kariéra vykazuje jisté úspěchy a nepřehlédnutelné neúspěchy. Úspěchy v nasírání a urážení lidí s opačnými názory. Za majstrštyk mezi úspěchy lze hned po prodeji oddlužené IPB banky za jednu korunu a stvoření křišťálového premiéra Standy, považovat také výběr asi nejhorších rádců a spolupracovníků, jaké bylo možno najít. Neúspěchy v držení jeho vlastních slibů a proklamací by vydaly na celkem tlustý sborník.

Na druhé straně ovšem stojí názory Miloše Zemana. Ty jsou povětšinou konzistentní a v souladu s tím, co nazýváme selským rozumem. Proto jeho postoje konvenují většině společnosti, zatímco samozvanou elitu přivádějí k návalům nezvladatelné nenávisti a povznešeného znechucení. A sympatický pak Milošek nemohl být snad ani jako dítě. Prostě kandidát fuj fuj.

Proti němu stojí Jiří Drahoš. Charakterem sice takový nemastný, neslaný, ale určitě nehulí jak nezbedná kamna a pije jen na zdraví. V posudku měl dozajista vždy napsáno „v kolektivu oblíbený“. A jím deklarovaná kariéra ve službách vědy určitě nikomu nepozvedne obočí nebo krevní tlak. Samé úspěchy, samá pozitiva, nikde skvrnka nebo stín. Hotovej Mirek Dušín. Dokud nezačne mluvit. Pak totiž začnu žasnout. Co řekl před rokem, myslel jinak. Co řekl před týdnem, dnes neplatí. Před rokem kázal sprostému lidu o morálce. Před týdnem chtěl co nejdříve přijmout euro a angažovaně plnit kvóty na migranty. Sympatický je Jiřík za svými brýlemi s nula dioptriemi jako odfláknutý klon Husáka se Špidlou. A ani kolem něj se nevyskytují nijak kvalitní rádci a našeptávači. Takže kandidát fuj fuj fuj.

Jednoznačně lost/lost situace . Řešit ji tedy mohu jen co nejrychlejším otevřením nové hry. Nové volby presidenta. Protože to nyní nemohu hodit tomu lepšímu, hodím hlas tomu, kdo mi co nejdříve umožní tu jinou volbu a mezitím nenadělá moc neplechy.  Je to volba mezi 10 lety s nadutou loutkou v totálním područí Bruselu nebo pár měsíci se sebestředným, ale vlast hájícím hulvátem.

Takže já budu v pátek volit státní pohřeb. A ruku od volebního lístku si pak až do další volby budu denně umývat chlórem, jak se jí budu štítit.

 

Objednávka

Dobrý den.

Dobrý den, přejete si?

My bychom chtěli vyplnit tu objednávku.

Objednávku?

Ano. Prosíme formulář objednávky.

Tady nejste v hospodě nebo na é-šopu, tady jste na ministerstvu. My žádné formuláře objednávek pro občany nemáme.

Ale my jsme dnes slyšeli, že to v této zemi jde. Že si tady můžeme objednat.

A co si chcete objednat?

Trestní stíhání.

Ehmmmmmm…… Moment! Jak se jmenujete?

Já jsem Čáp a tady kolega je Hnízdo.

 

 

A zhasni!

Už léta sleduji jak zásadně ovlivňují některé figury na politické scéně vnímání morálky a obecné slušnosti v jednání. Asi nejvýraznějším aktivistou buranismu je podle mého názoru Miloš Zeman, toho času president naší země.

Pamatuji si jeho potměšilé, rádoby vtipné, ale většinou hrubě urážlivé poznámky vůči spolustraníkům, oponentům, obyčejným občanům a zejména novinářům. Jeho četné lži, zdrojované například z podivně nalezených kufříků s dokumenty. Jeho běžné nedodržování vlastních proklamací a zejména pak téměř důsledné nedodržování tradic a zvyků politické kultury. Každým projevem vnášel do české společnosti a především do politiky ty nejhorší způsoby chování a zejména sprostotu myšlení.

Včera (ve čtvrtek 4.5.2017) odpoledne postoupil tento samolibý stařík na další level buranismu. Kašpariáda, kterou před kamerami České televize předvedl v přímém přenosu s premiérem Sobotkou byla svou odpudivostí až zvráceně fascinující. Jakkoliv považuji premiéra Sobotku za nejhoršího premiéra posledních 25 let a nejméně schopného politika ve vrcholné funkci, hloupého a neschopného slabocha, tak všechnu jeho ubohost a nekompetentnost včera bravurně zastínil Zeman.

Roli státníka si totiž Zeman trvale plete s vystupováním nepříliš kvalitního ochotnického herce někde v sále zaplivané hospody na Vysočině. Vzhledem k tomu, jak urputně vždy Zeman chrání své oblíbené darebáky, protože nadevše miluje jejich pochlebování a jak zavile nenávidí všechny oponenty a zejména domnělé zrádce, bylo zřejmé, že navzdory všem faktům bude hájit kamaráda Bureše a vší silou likvidovat Sobotku. Nechápu proč premiér zvolil tak nesmyslný manévr a namísto odvolání Bureše začal mluvit o demisi vlády, aniž by ji před tím měl dohodnutou se svými ministry a alespoň rámcově předjednanou s koaličními lidovci. Slabošství Sobotky potvrzené jeho neochotou čelit důsledkům řetězce jeho vlastních chyb a odvolat konečně z pozice ministra financí lháře, zloděje a daňového podvodníka Bureše, poskytlo Zemanovi vítanou příležitost pro jeho oblíbené předvádění se.

Nejdříve Sobotku dirigoval holí a povýšeně mu tykal. Poté, ačkoliv byl několik hodin předem spraven o tom, že zatím nemá jít o podání demise, ale toliko o konzultaci, ohlásil, že když už ten cirkus s demisí připravil, tak jej také provede. Načež šokovaného Bohouše zaúkoloval ve stylu: „naval demisi a mazej, protože já jsem tady šéf!“ a od snaživě vysvětlujícího premiéra, stále se i v této absurdní situaci držícího pravidel slušného chování a politické kultury, odešel ze sálu do vedlejší místnosti dřepnout si s cígem k popelníčku.

K absolutnímu vrcholu Zemanova buranství včera chybělo jen aby Sobotkovi řekl: „ A až se tu vyplkáš, tak zhasni!“

Skvělým výsledkem tohoto Zemanova buranského výstupu je však to, že si Sobotka konečně uvědomil, že opatrnictvím a nucenou korektností v konfrontaci s duem Bureš +Zeman ničeho nedosáhne. Bohouš tak dnes konečně našel své koule a namísto demise vlády poslal Zemanovi žádost o odvolání ministra financí. Sice hodně pozdě, ale konečně!

 

Stíny Brna

Když se v Brně ocitnete na Třídě kapitána Jaroše, můžete se kochat pohledem na velice hezky zrekonstruované staré výstavní činžovní domy lemující tuto nezvykle širokou ulici, jejímž středem prochází lipová alej s lavičkami. Ta zde, v těsném sousedství rušného centra, vytváří spolu s těmi krásnými historickými domy nečekaně příjemné a překvapivě klidné místo. Když se dostatečně vynadíváte nahoru, může se stát, že si pak při pohledu dolů všimnete v chodníku zabudované mosazné kostky. Nikoliv jedné. Jsou to kameny zmizelých, které se zde i v jiných ulicích Brna (Veveří, Mášova, Hronova, Domažlická, Lidická, Erbenova,  Klácelova, Cejl, Vlhká, Orlí, Hybešova, Bratislavská…) a dalších měst objevují v posledních letech díky iniciativě Židovské obce, která se takto netradičně snaží připomenout stíny historie. Kostky s konkrétními jmény jsou instalovány u domů, z nichž v době německé okupace násilně a nenávratně zmizeli jejich židovští obyvatelé. https://www.zob.cz/kameny-zmizelych/  Okupace Československa (15.3.1939) a vyhlášení Protektorátu 16. března 1939 poskytlo Němcům místním i příchozím možnost realizovat jejich sen o přeměně Brna ve staré germánské říšské město. V duchu německé systematičnosti metodou od přejmenovávání ulic až k  „čištění“ města od židovských obyvatel. Sám Hitler navštívil Brno pouze jednou a to hned na začátku okupace 17. března 1939, nicméně jeho jménem bylo „poctěno“ dnešní Moravské náměstí  (pro starší Brňáky stále spíše Ruďák). Masarykova ulice (za socíku Třída Vítězství) nafasovala jméno Hermanna Göringa a Heydrichova byla pochopitelně dnešní ulice Lidická. Stejně jako v dalších městech (Jihlavě, Olomouci, Uherském Brodě, Vsetíně, Českých Budějovicích…) byla i v Brně už 16. března 1939 barbarsky vypálena místní významná synagoga, která stála na nároží ulic Spálená a Přízova https://cs.wikipedia.org/wiki/Velk%C3%A1_synagoga_(Brno).   Město tak přišlo o historicky vzácnou novorománskou stavbu s maurskými a byzantskými architektonickými prvky a místní Židé o svoji největší synagogou postavenou v letech 1853-55. Židovské obyvatele začali Němci vyhánět z jejich domů a sestěhovávat je do vznikajícího gheta v okolí dnešní ulice kpt. Jaroše a dalších kolem Lužáneckého parku, Lidické, Štefánikovy, Staňkovy, Vlhké, Ponávky atd. V jednom bytě zde tak najednou bydlelo i několik rodin a byl zde nastaven přísný režim včetně zákazu vycházení mimo stanovené hodiny a striktního zákazu vstupu židovských obyvatel do přilehlého městského parku v Lužánkách. To však byla jen první etapa německého programu na čisté germánské město Brno. Židé byli evidováni a postupně povoláváni do transportů, z nichž první proběhl 16. listopadu 1941 a ten poslední už půl roku nato, 27. května 1942.

Aby se němečtí okupanti předvedli v Brně nejen coby ničitelé, ale jako budovatelé říše  a nositelé pokroku, zintenzívnili do té doby se vlekoucí přípravu projektu silnice pod Petrovem. Tedy důležitého dopravního spojení od Šilingrova náměstí k vlakovému nádraží. Na svou dobu velmi pokrokovou myšlenku řešení obchvatu Petrova 443m dlouhou železobetonovou konstrukcí nesenou konzolovými nosníky navrhl a prosazoval dlouho před okupací Rudolf Spazier. Protektorátní správa města dokázala tuto výjimečnou stavbu zahájit už v prosinci 1939 a slavnostně otevřít za pouhé dva roky, 13.12.1941, kdy však už její zasloužilý autor Rudolf Spazier strádal v koncentračním táboře Dachau.

Myslím, že však židovští občané, které po této nové trase odvážely po půlnoci speciální noční tramvaje ztichlým a temným městem od seřazovacího střediska v budově dnešní základní školy na ulici Merhautova přímo k pátému nástupišti hlavního nádraží, kde je nacisté nahnali do transportních vlaků, tuto skvělou stavbu nemohli ocenit zrovna pozitivně.

Nacistický teror měl v Brně řídící úřadovnu v budově dnešní právnické fakulty na Veveří 70, kde bylo ústředí Gestapa.   Jen jednu zastávku šalinou a pár kroků do kopce jsou odsud známé Kounicovy koleje, kde nacisté lidi věznili a popravovali. 

Pár kroků opačným směrem, na ulici Pod kaštany, byl zřízen internační tábor. Pobočný koncentrační tábor fungoval také na ulici Barvičova č. 85. Kruté vězení bylo i v budovách na ulici Šumavská a na Cejlu. Tedy vše takřka v centru města, kde dnes spokojeně bydlíme, kudy chodíme za zábavou, s přáteli nebo vyřizovat své běžné záležitosti, kde navštěvujeme kavárny, restaurace, školy, divadla, obchody a jen málokdo si uvědomí, že i tady byla přítomná smrt a utrpení, jež sem přinesla zrůdná ideologie. Dívejte se při procházení Brnem občas pod nohy a až objevíte nějaký kámen zmizelých nebo pamětní desku na domě, věnujte tichou vzpomínku lidem, kteří tímto městem kdysi chodívali jako vy a které o jejich životy a budoucnost připravili Němci slepě následující svého milovaného šílence.

I ve jménu těchto obětí nedovolme, aby další šílenci v čele poslušného německého stáda přitáhli i do našich měst ještě zrůdnější ideologii, než byla ta nacistická.

 

Nechutný Lidl

V posledních dnech šumí internetem i médii diskuse nad aktuálním reklamním letákem prodejen Lidl. Jejich tepláky tam totiž prezentuje echtovní černoch středoafrického typu. Graficky je ta stránka docela nezvládnutá, neboť na tmavošedém pozadí toho černočerného modela v černošedém textilu takřka není vidět. Možná ale jde o záměr, že se na tuto ušmudlanou stránku zaměří čtenář lídlovských tiskovin mnohem pozorněji, než na ty běžné a barevné, aby zjistil jaká nabídka germánského diskontu se na té temné fotoskládačce skrývá. A pozorní sledovači akcí, vskutku zpozorněli. Ne však proto, že by je ohromila nabídka těch hader, jako spíše proto, že znovu naplno pocítili zápach nechutné manipulace. Na oné stránce letáku zahraničního prodejního řetězce totiž zřetelně nejde ani tak o prodejní nabídku, jako o převýchovu.

Technologii vnucování, despotické státní převýchovy a předstírání už totiž lidé v Česku zažívali. Léta komunistické výchovy, oficiálního lhaní a především všestranného vnucování lásky k Sovětskému svazu a všemu ruskému, vytvořila v Češích na podobné jednání silné protilátky. Takže tu úpornou snahu Germánů o řádnou převýchovu obyvatel Česka v souladu s evropskými idejemi multikulturalismu dešifrovali velmi snadno.

Pochopitelný odpor a protesty zákazníků proti takovému způsobu prezentace zboží pro českého klienta se představitelka Lidlu pokusila smést obvyklými žvásty o multikulturní Evropě. Čímž teda situaci rozhodně nevylepšila, a rozhodně nevyřešila.

Černoch totiž nikdy nebude Evropan. Do Evropy opravdu nepatří, a je to zde cizorodý druh, stejně jako běloch nikdy nebude Afričan nebo Asiat, i kdyby se v těch místech narodil v páté generaci. Jako nebude opice kanárem nebo myš koněm jen tím, že se opice narodí ve voliéře nebo myš ve stáji.

Argumenty Lidlu, Ikea, DM a dalších podobně se výchovně snažících výrobců jsou nesmyslné a hloupé. Nejen proto, že takovou reklamou křečovitě vnucují svým zákazníkům něco, s čím se příčetný Evropan (sluníčka považuji za psychicky vážně narušené bytosti) neztotožní, ale zejména proto, že v zemích, kde jsou exoty zase běloši, by si tytéž firmy nic podobného nedovolily. Vždyť švédská Ikea dokonce v arabských zemích poslušně vymazala ze svého katalogu všechny ženský a v Africe či Asii neuvidíte reklamy s modrookými blonďáky. Takže dělat pro českého zákazníka reklamu s ošklivým černochem odkudsi z Ghany nebo Eritreje je vlastně rasistické, protože takto nabízené zboží není určeno místně běžnému spotřebiteli, ale privilegovaným zahraničním hostům šílené Anděly. Notabene národ, který miloval Hitlera opravdu nemá žádné právo někoho vychovávat.

Kdyby ty hadry raději navlékli na roztomilé opičky. Sice to také není evropský živočišný druh, ale koukalo by se na to určitě příjemněji a nemuseli by to ani obhajovat slaboduchými kecy.

 

Smutné a krvavé aneb Merkelové mrtví

Opět jsme byli mimořádně kulturně obohaceni. Tentokráte v samém srdci multikulturního fanatismu a sídle nejsnaživější utlačovatelky svobody a civilizace, Berlíně. A jak velí tradice, islámský zločinec si vybral za cíl nic netušící neozbrojené lidi. Ukradeným kamionem projel přes stánky vánočních trhů jednoho berlínského náměstí. Několik desítek lidí vážně zranil, 12 lidí zabil. Alláh se raduje. Evropané jsou v šoku, jsou smutní, jsou rozhořčení nebo se bojí či jsou odhodlaní nenechat si vzít svůj životní styl. Tak by se asi daly shrnout titulky oficiálních médií a obsah televizních reportáží. A co lidi? Lidi jsou normálně nasraní. Tedy krom těch několika bláznů, jejichž živnost je nějak spojena či přímo postavena na importu tohoto toxického odpadu z arabských a afrických zemí.

Jenže právě tito blázni nám vládnou. Někteří volení, mnozí  však pouze podivně vyvolení. Odpovědnost ale necítí ani jeden z nich. Odpovědnými činí své odpůrce a namísto řešení se posté vezmou za ruce, položí kytičky, zapálí svíčičky a zopakují ošuntělé fráze o soucitu s pozůstalými, humanitě, lidských právech, milosrdenství, nutnosti pomáhat, evropanství, křesťanských hodnotách….bla bla bla. Všechna ta slova z úst takových, jako je Merkelová nebo její patolízalové, už totiž dávno ztratila svůj obsah. Jejich skutečným významem je: jste nám ukradení a naší jedinou hodnotou je náš vlastní prospěch a vy tady budete držet hubu a krok.

Všechny oběti atentátů a zločinů spáchaných muslimskými zločinci v posledních letech v Evropě jsou jednoznačně mrtví z viny prdelatého fýrera Anděly. Je to totiž pouze Merkelová, kdo fakticky ovládá politiku celé Evropské unie. Činí tak sice neoficiálně a někdy skrytě skrze pravomoce funkcí svých oficiálních kašpárků Schulze a Junkera, ale je to vždy ona, kdo ve skutečnosti udělal všechna špatná rozhodnutí, jež mají dalekosáhlé důsledky a vliv na životy milionů evropských občanů, aniž by se jich někdo ptal na názor, natož aby kdy tuto samolibou nacistku volili. Ti mrtví jsou jejími oběťmi, protože Merkelová rozhodla, že neplatí Dublinské dohody a statisíce ekonomických migrantů prohlásila za válečné uprchlíky. Opájejíce se pocitem, že ji historie ocení jako nejlaskavější mezi laskavými a tu, která zajistila levnou pracovní sílu pro budoucí německý blahobyt, rozdupala desetiletí evropského vývoje a založila plamen, který se jednou rozhoří do celoevropského válečného konfliktu.

Všechny ty války, ze kterých údajně prchají vykrmené arogantní zaostalé a nadržené opice se nakonec rozhoří i v Evropě. I to budou mrtví báby Merkelové. A budou jich desetitisíce. Jen někteří si svůj osud zaslouží, jako si jej možná zaslouží některé oběti z berlínského tržiště. Lituji totiž jen ty, kteří nemají na imigraci svých vrahů svůj díl spoluviny podporováním šílené Anděly a její hloupé politiky. To byly mezi mrtvými v Berlíně nejspíše občanky Itálie a Izraele a zcela určitě byl obětí bez viny ten polský řidič. Fanatickým vítačům a zejména všem voličům Merkelové, kterých je právě v Berlíně většina, jakékoliv multikulturní obohacení kamionem, bombou nebo kalašnikovem naopak přeju.

 

A ta koza mu nechcípne

Naříká takhle nešťastník: „Bože, božínku, ach, ach, já jsem tak nešťastnej…“

Bůh se smiluje a ptá se: „A copak se ti děje, člověče?“

„Víš, Bože, můj soused má kozu.“

„A ty chceš taky mít kozu?“

„Ne, ne, to ne!“

„Takže chceš mít dvě kozy?“

„Ale neéé, já chci, aby ta sousedova chcípla!““

Chuť komunistických dušiček všechny buzerovat, všechno řídit a každého šmírovat nebere konce. A bohužel značná část občanstva má pro tuto vášeň naší socialistické vlády nejen pochopení, ba ji i ráda a ochotně sdílí. Postavit kampaň na prosté lidské závisti totiž v Česku výtečně funguje přinejmenším už od éry Klementa Gottwalda. Není tedy divu, že všichni mentální komouši, ať u socanů, lidovců či anoistů, se této mnohokrát osvědčené metody pevně drží.

Nic nezabere víc, než přesvědčit líného přizdiplížiče, že má právo mít se líp. A vysvětlit takovému tupounkovi s hlasovacím právem, že se bude mít líp i bez vlastního přičinění, protože úplně stačí, když se konečně nebudou mít tak moc dobře jeho sousedi, je úplně nejsnadnější. Vždyť i ten modlící se prosebník, jenž tak naříkal, že soused má kozu a on ne, od Boha nechtěl, aby i on měl kozu, o kterou by se pak musel pracně starat, ale chtěl pouze, aby ta sousedova koza konečně chcípla.

A tak krom posilování a podněcování oblíbeného udavačství, poskytla současná vláda pod vedením agenta Bureše, závistivým dušičkám „ctihodných“ sousedů další úlevu v podobě EET. Protože přece „fšeci kradnů“. Dozajista tedy kradou všichni sousedi levicového voliče.  Ten je totiž skálopevně přesvědčen, že lepší auto, hezčí ženu, chytřejší děti, větší byt nebo třeba lepší mobil mají jeho sousedi jedině proto, že kradou a nikoliv proto, že jsou pracovitější, šikovnější, chytřejší a především odvážnější. Nebojí se postarat se sami o sebe a někteří se dokonce zvládnou postarat o živobytí i dalším lidem. Podnikají. Taková zpupnost se prostě nedá odpustit a je potřeba ji takovým podezřelým existencím pořádně otrávit. Ať platí! Podporovatelé EET totiž nechtějí taky kozu, či dokonce dvě, tedy starosti a odpovědnost podnikání. Ze všeho nejvíc si přejí, aby ta sousedova konečně chcípla. Aby mu podnikání nefungovalo a on už konečně zchudl. Alespoň na jejich úroveň.

Nedokážou si totiž spočítat ani obyčejnou trojčlenku. Nezvládnou pochopit, že se náklady na pořízení těch, pro samotnou činnost firem zhola zbytečných, EET udělátek –  elektronických registraček, non-stop internetového připojení, licence na software, tiskárny lístečků, papírových roliček do tiskárničky, technického servisu dodavatelů těch krámů a v neposlední řadě platby dalších pracovních hodin pro účetní nebo posílení personálu, nutně promítnou do spotřebitelských cen. Ty zbytečně zvýšené náklady se připočítají kdosavadním a ceny produktů či služeb se pochopitelně zvýší. U velkých podniků nebo drobných výrobků o haléře, u středních o koruny, u malých o desetikoruny.

A ty nejmenší firmičky prostě zaniknou. Jejich služby či zboží už buďto v místě nedostanete, čili se vám zvýší náklady na jejich pořízení o vaši dopravu a čas jinam, nebo se zvedne jejich cena, protože budou hůře dostupné a také ubude konkurence.

Závistivým dušičkám se však od 1. prosince 2016 bude hezky spát. Ovšem jen do chvíle, než pochopí, že z nich Bureš už zase udělal blbce, protože stejně jako třeba u mýta pro autodopravce, to jsou jako vždy zase jenom oni, v roli zákazníků, kdo celý ten elektronický cirkus nakonec zaplatí. Služby a produkty budou dražší, líp nebude a podnikatelé nezchudnou. Ta koza jim prostě nechcípne. Ale za chlast a žrádlo nyní a za všechno ostatní později si hezky připlatíte. Závist se totiž, soudruzi, nevyplácí.

 

Metálomat

Také jste se minulý týden báli otevřít ledničku nebo konzervu? Já jo. Ať se totiž v minulých dnech hnul člověk kam chtěl, odevšad na něj vyskakoval strýček Brady. Brady byl tady a  Brady byl tam. A s ním vždy jeho vypečený ministerský synoveček Daneček a za nimi roztodivné panoptikum majitelů demokracie. Odhodlaně nás přesvědčovali o tom jaký že je president Zeman nepřející a nedemokratický lotr, protože prý strýčkovi jistojistě slíbil metál a nakonec metál nedal. Prý kvůli Danečkovým ne tak docela privátním rejdům s jedním strejdou v červeným prostěradle, co mu říkají Dalajláma.

Náš současný president vykazuje řadu osobnostních defektů a rozhodně to není můj oblíbenec, ale za kampaň, kterou bez faktických důkazů, toliko na pouhém tvrzení jedince s charakterem ještě defektnějším, vystavěla horda udatných zemanobijců, by se nemuseli stydět ani Goebbels nebo agentura Kim Kim.

V tomto sporu totiž věřím spíše presidentovi, než tomu sudeťáckému mazlovi. Pochybuji také, že kdokoliv z těch, kdož tak náhle bažili ometálovat Hermanova strýce, věděl o jeho existenci před tím, než pan ministr začal šířit svoji ničím nedoloženou verzi o kšeftu metál za respektování vládní linie zahraniční politiky.

Já myslím, že tady jde o mnohem lidovější příběh. Neznámý strýc úctyhodného věku a pohnutého osudu se panu ministrovi hodil jako reklamní maskot. I navrhnul jeho jméno do seznamu několika stovek kandidátů na každoroční metálovou ceremonii. Z Hradu obdržel potvrzení, že jeho návrh bude posouzen. To si však ministr přes kulturu vysvětlil tak, že je hotovo a svědomitě spravil příbuzného o tom, kterak se zasloužil o jeho ocenění. Když pak hradní ceremoniář zjišťoval, zda je tento kandidát schopen a ochoten v případě jeho vyznamenání toto osobně převzít, slyšel strýc pouze a jenom to, co slyšet chtěl a bral rozhovor nikoliv jako organizační přípravu věcí možných, ale jako definitivní potvrzení synovcova úsilí a bez dalších okolků vyrazil na Prahu.

Mezitím se staly dvě věci, ministrův strýc nebyl, jako desítky jiných navržených,  mezi vyznamenané vybrán a nezbedný synovec si po volbách, v nichž mírně narostl podíl moci jeho matičky strany lidové, nikoliv poprvé usmyslel, že může dělat svoji vlastní zahraniční politiku. Namísto obvyklé praxe, že s potulným mnichem v červeným prostěradle se vládní oficiálové setkávají toliko privátně, si zpupný Daniel umanul, že soudruha Dalajlámu pohostí za erár. Nač do komika z Tibetu investovat ze svého, když vládne celému ministerstvu, že jo!

A protože se ty dvě původně nesouvisející záležitosti časově tak krásně protnuly, jedna posloužila druhé. Herman mohl rozdychtěného strýčka uchálocholit, že nebyl mezi metálované osoby nezařazen pro svou nedůležitost, ale právě proto, že má tak významného synovce, jehož kontakty s duchovními hýbou přinejmenším českou když už ne evropskou politikou. Hbitě obvinil presidentskou kancelář z nátlaku a sám sebe pasoval do role nositele pravdy pravdoucí.

A jako vždy, když je příležitost postavit nedokonalost Zemana, či vlastně kohokoliv, proti dokonalosti stoupenců kultu Pravdy a lásky, sešikovala se obvyklá tlupa profesionálních uctívačů, chronických petičníků a ke všemu použitelných ochotníků v jeden rázný soudružský kolektiv. Na základě jednoho neověřitelného a ne zrovna uvěřitelného tvrzení ministra Hermana se rozjela soutěž státních úřadů, spolků a institucí v tom, kdo více a lépe ometáluje jeho kanadského strýce. Pan Brady si nepochybně úctu a snad i nějaké ocenění zaslouží. Úctu ke svému věku a ocenění za svoji statečnost v boji s nelehkým osudem. Ale přece jen si myslím, že měl raději zmobilizovat zbytky zdravého rozumu a především vlastní hrdosti a namísto pofňukávání, že přece měl dostat medaili a president je na něj zlej a medajli mu nechce dát, prý proto, že se jeho hodnej a hlavně pravdomluvnej (checht!) synovec sešel s Dalajlámou, bla bla bla…., měl sbalit kufry a hrdě v tichosti odjet. To nedokázal a stal se tak poněkud trapným maňáskem metálomatu.

Dosud neznámé jméno zná sice od nynějška v Česku kdekdo a na všechny ty roztodivné metály z kdejaké Horní Dolní si pan Brady bude možná muset najmout přepravní kontejner, ale zůstane v paměti i historii zapsán spíše jako ten Hermanův strejda, kterého Zeman nevyznamenal, než aby si kdokoliv spojil jeho jméno s nějakým opravdu významným činem nebo zásluhou o tuto zemi.

 

Eurogvardějci

Vítejte drahá Angelo, převelice vám to dnes sluší! Módní kousky z Lidlu mám také v oblibě.

Dobrý den, příteli Bohuslave! Jak se vede? Vypadáte dnes velmi odhodlaně a mužně. Že vy, svalovče,  pravidelně cvičíte! Tak co uděláme s těmi vašimi zlobivými občany v Böhmen und Mähren?

Vyhlásit protektorát zatím nemůžeme. To musí počkat až budu na Hradě já a ne ten umanutý tlačenkový vlastenec. Ale co si třeba zatím připravit nějaké spolehlivé milice nebo policii…

Myslíte armádu. Ja, to zvládneme!

Ano, ano! Nová armáda bude nejlepší řešení na všechno. Evropská armáda, samozřejmě! Pro ochranu Evropy, hranic našeho milého střediskového….teda Schengenského prostoru.

Tak, tak. To je naše nejprioritnější priorita. Všichni evropští občané musí konečně pochopit, že z naší krásné demokratické Evropské unie se neodchází.

Kdo ji vyzbrojí?

S tím si nedělejte starosti, my to zvládneme. Vy to jenom zaplatíte. Slyšela jsem, že zde na tyto věci máte skvělého odborníka, nějaký Mr.Dalík. A výzbroj musíme samozřejmě přizpůsobit novým evropským výzvám. Žádné velké střílení. Nein, nein! Námořní jednotky vyzbrojíme udicemi a velkými podběráky a ty pozemní pohodlnými klimatizovanými limuzínami. A všichni budou zajišťovat distribuci willkomen balíčků s mapkou, iphonem a speciální uvítací kreditkou.

No, nevím, nerozkrade se to? Víte, u nás v armádě…. Vlastně, nic. Kdo tomu bude velet?

Ale to jsou mi dotazy, mein Gott! Přece já. A někdy mi radou vypomůže přítel Francois.

A nebude to lidem vadit? Aby nám neklesly volební preference….

Jaké volby, jaké preference, prosím vás?! Volby přece zrušíme hned, jak nám vlády odsouhlasí tu armádu. Podívejte na ty nezbedné Brity, kam je ty nechutné volební a hlasovací radovánky dovedly.

A jak tu armádu pojmenujeme? Eurolegie? Euro-armáda? Euromacht?

Nebuďte malicherný, příteli Bohuslave. Přece Wehrmacht!

 

Mediální schýza

Už se mi toto téma opravu zajídá, jenže realita je sveřepě udržuje v hlavních zprávách. Islámský teror v mnoha svých variacích je totiž takřka každodenní záležitostí. Mění se jen místa a počet obětí. Stabilitu a jistotu máme jen v tom jak o brutálních zločinech budeme informováni:

– pokud nejde o bílého Evropana, je pachatel minimálně půl dne zmiňován bez jakékoliv bližší identifikace

– i zcela zřejmý motiv činu zjišťuje policie korektně několik dalších dnů, aby následně tvrdila, že

– pachatel je buďto duševně nemocný nebo byl obětí hrubé šikany či nevhodného rodinného prostředí, ideálně, že se u něj projevila kombinace šílenství a nedostatečné vstřícnosti společnosti

– při každé zmínce je zdůrazněno, že pachatel rozhodně nikdy a žádným způsobem nebyl ve spojení s tzv. islámským státem a jsou nabídnuta zásadní svědectví, že to vlastně nejspíš nebyl ani tak docela pravý muslim

– muslimové vyjádří obavu z xenofobie a islamofobie

– sluníčkoví novináři vyjádří obavu, že skutek by mohl být zneužit populisty a neonacisty

– politici verbálně projeví povinný soucit s rodinami obětí a nechají nasvítit státní budovy v příslušných barvičkách, někdy se na místo zločinu i osobně vypraví, aby v obklopení po zuby vyzbrojenou ochrankou, položili erární kytičky a zažehli erárem připravené svíčičky

– sluníčkáři přispěchají před kamery s plyšáky a banálními vzkazy, přebarví si ikonku na fejsbůčku a světu sdělí, že se nenechají zastrašit a nedají si vzít svůj způsob života

– Junker si otevře flašku koňaku, Mogherini si pobrečí,  Merkelová prohlásí, že to zvládneme a Hollande, že potřebujeme více Evropy…

A normální lidi na to zatím stále ještě jen bezmocně koukají, ačkoliv už vědí, že více Evropy znamená méně bezpečí, že tohle už fakt nezvládneme, že slzy viníků jsou falešné a že chlastat bude brzy jedinou metodou jak se ze života v Evropské unii nezbláznit .

 

Warum?

Okurková sezona se letos mění na krvavé léto. V různých evropských městech se za pár posledních dnů stali úplně obyčejní občané zcela reálnými oběťmi nerealistického  multikulturního fantazírování svých vlád. Vládnoucí papaláši sice nebyli těmi, kdo řídil kamion na francouzské promenádě, držel sekeru v německém vlaku a střílel z pistole v Mnichově, ale těm konkrétním pachatelům jejich řádění na cestě do jejich muslimského ráje umožnili. Pochybuji, že by se dnes našel příčetný občan, který by ještě věřil v bezpečnost na evropských ulicích. Včerejším řáděním „integrovaného“ muslimského frustráta totiž toto krvavé léto určitě nekončí.

Warum? Proč? Ptají se cedulemi na místě střelby truchlící občané Mnichova. Proč někdo masově zabíjí lidi v ulicích, ve vlaku nebo v obchodech? Proč se dnes, v šestnáctém roce 21. století,  musí obyvatel vyspělé, blahobytné a donedávna velmi bezpečné země bát o život na koncertě, na fotbale, v restauraci, na ulici, v autobuse nebo při běžném nákupu?

Protože máte, co si zasloužíte. Dostali jste přesně to, co jste chtěli. Cizorodou agresívní nekulturu na úrovni středověku. Díky své lenosti a chamtivosti si voliči nejen ve Francii a Německu zvolili do svých vlád demagogické sociální inženýry, od nichž se očekávalo vytvoření bezpracného blahobytu. Nejsnadnější cestou k takovému cíli bylo jednak drancování ekonomik členských států, které Francie s Německem ovládly skrze firmu nazvanou Evropská unie a ve druhém kroku získání levné pracovní síly ze zemí mimo Evropu, která by na zpohodlnělé Evropany dřela.

Jenže levné zboží bývá obvykle nakonec to nejdražší. Ta levná pracovní síla ze zemí se zcela odlišnou mentalitou a hodnotovým systémem se nyní rozhodla si bohatství Evropy vzít a ne pro Evropany pracovat. Zjistila totiž, že díky hlouposti a impotenci evropských vládců je možné dobít Evropu i s bosýma nohama.

 

Erdoganiáda

„Tak nám nezabili Erdogána, paní Merkelová!“ řek´ by Švejk, kdyby se dnes vyjadřoval k situaci v říši…

A situace to rozhodně není nijak uklidňující. Ba spíše je jisté, že když nezabili, bude vývoj dalších událostí v našem koutě světa hrozivější, než by tomu bylo v případě opačném.

Nasvědčuje tomu ohromující, mimořádně rozsáhlá a brutální reakce chvilkově a spíše jen tak docela málo ohroženého vládce.

Z počtu zatčených lidí je více, než jasné, že jejich seznam byl dlouhodobě připravován a tak nemůže být pochyb, že pokus o puč v Turecku nemohl být úspěšný. Byl totiž buďto od počátku zinscenován jako ideální záminka pro totální likvidaci veškeré opozice nebo byl prostě předčasně vyzrazen a očekáván, což opět znamená, že proběhnout mohl jen do té míry, aby měl Erdogan dostatečně silnou záminku pro všechny jinak jen těžko myslitelné zásahy do struktury dosavadního společenského a mocenského uspořádání v Turecku. A veškerému jeho naprosto nedemokratickému a totalitnímu konání má dokonce deklarovanou podporu představitelů tzv. demokratických států. Obama i Merkelová se mohli přetrhnout, aby toho nevypočitatelného a podlého diktátora oddaně a neprodleně ujistili, že si může dělat opravdu co chce. Erdoganovi je sice názor nějakého žvanivého kašpara v Bílém domě u zadku a se směšnou germánskou babiznou si ten zadek s chutí vytírá, ale tak proč jejich servilní poklonkování nevyužít, aby své středověké představy o osmanské říši realizoval v klidu, bez jejich mentorování o demokracii. Na víc, by se totiž stejně nezmohli.

A tak zatímco se v Řecku ocitlo od začátku migrace statisíců vypočítavých povalečů z Afriky a přilehlého okolí, úplně prvních osm skutečných uprchlíků ve faktickém ohrožení života, zabývají se „humanisté“ v Bruseli výhradně a pouze tím, jestli bude jejich přítel Erdogan dodržovat smlouvu o přesměrování migrační invaze od břehů Řecka do Itálie.

Je víc, než pravděpodobné, že těch osm chlapů bude eurobyrokraty bez okolků obětováno, jako kdysi bylo za iluzi dohody se stejně mocichtivým a bezohledným  diktátorem, obětováno Československo. Tu dohodu ale bude i tak dodržovat jen natolik a tak dlouho, dokud pro něj bude výhodná. Což znamená, dokud bude moci ždímat peníze evropských daňových poplatníků.

Zmučené postavy zatčených tureckých vojáků a velitelů, které jsme viděli v médiích jsou jen lehký náznak věcí budoucích. V Turecku se začne popravovat a zavírat. Nejspíš vzniknou i nějaké koncentráky a lidé budou záhadně mizet po desítkách i stovkách. Prostě taková Erdoganiáda. Možná i nějaká ta vesnice bude vypálena a srovnána se zemí. A celá ta pakáž v Bruseli bude zase ochotně slepá a hluchá, protože se bude bát. Právem. Na tohoto despotického a krvelačného mocnáře se totiž i mouchy bojí srát.

 

Že voni to nečetli!

Angličani mě v pátek ráno velmi příjemně překvapili. Nedali se zblbnout strašením a vysmáli se vyhrožování. Vystoupení z Eurosojuzu si odhlasovali dokonce výraznější převahou, než se kdokoliv z profesionálních hadačů budoucnosti vůbec odvážil pomyslet. Pro eurohujery to muselo být děsné ráno. Také okamžitě začali metat hromy a blesky a líčit muka pekelná, jaká teď Británii čekají. Celé dva dny nás všechna ta pochybná individua, přisátá různými způsoby na unijní vemena, zkoušela skrze servilní média připravit na armagedon intergalaktických rozměrů. Česká televize zvala jednoho duchaprostého žvanila za druhým a všichni sborově lkali nad neštěstím pro Evropu, pro svět, pro lidstvo a zejména pro Británii. Dva dny se propadala britská libra, řítily ke dnu britské akcie, klesaly ceny anglických nemovitostí a chybělo už jen hlášení, že v Británii od pátku 24. června 2016 nevyšlo slunce a přestala fungovat gravitace. Vyšlo a nepřestala. A třetí pracovní den se uklidnili i burzovní spekulanti a libra začala posilovat a akcie zaznamenaly skokový nárůst.

Normálně uvažujícím lidem ale v pátek svitla naděje. Naděje, že by se politický odpad v Bruseli mohl poučit. Zpracovat si nějakou studii krizového vývoje a oním poučením alespoň lehce nabýt rozumu a přestat s budováním čtvrté říše. Ta naděje ovšem nevydržela ani pár hodin. Chování představitelů Únie nabralo zcela opačný směr. Namísto zkoumání příčin odporu lidí k jejich svazovému projektu, začalo opět vyhrožování, vymýšlení trestů a zejména urážky vůči těm „zlobivým“ voličům. Voliči jsou totiž kvalitní a moudří jen když rozhodnou tak, jak si papaláši přejí. Například když tyto papaláše dostanou svým hlasováním ke korytům.

Když ale voliči rozhodnou jinak a výsledek volby je v rozporu s představou politiků, jsou voliči najednou příliš hloupí, nekompetentní a nevzdělaní, aby mohli cokoliv rozhodnout. Unijní ouřadové, kteří se tak rádi rozplývají nad svojí demokratičností a tolerancí se pak o vrcholu demokratického procesu, jakým jsou volby a referenda, náhle vyjadřují jako o chybě, nepředloženosti, hlouposti a zejména nedůležitosti.

Záhy po referendu o Brexitu se dokonce v médiích pohotově objevila statistika hlasování podle věku a místa bydliště, manipulativně svým výkladem podněcující k mezigeneračnímu střetu a Londoncentrismu (podle vzoru  Pragocentrismus). To ti staří okradli mladé o skvělou budoucnost v EU! To ti blbí venkovani vytrhli vzdělanou londýnskou elitu země z Unijní prosperity! Někdo by těm machýrkům z londýnské  city a přivandrovalcům z kdejaké díry měl vysvětlit, že ten pracovitý zbytek země je ve skutečnosti živí, protože jejich příjmy z nanicovaté kancelářské pseudopráce nejsou žádnou reálnou hodnotou.

Na demokratické demonstraci protestu proti výsledku demokratického referenda (sic!) se u této povýšenecké skupiny voličů /remainistů dokonce objevila hesla jako „staří bílí chcípněte!“ Asi nový druh evropské demokracie a občanské rovnosti.  L

A co na to unijní mocnáři? Od obvyklých  floskulí „více Evropy“ pokročili k nátlaku na okamžité přijetí evropských bonů ve státech, které dosud éčky neplatí a otevřeně začali plánovat vytvoření evropského superstátu.

Stejně jako král v pohádce Šíleně smutná princezna. Namísto vyřešení důvodu smutku své dcery, zakázal smích. Tak i unijní šlechta rozhodla, že problémy občanů Evropy vyřeší, když jim zakáže referenda, volby a pod hrozbou žaláře i vyjádřit nějaký vlastní názor.

Že voni tu pohádku, kde hrdina zlikviduje otravného vetřelce, aby v zemi zavládl klid a mír a všichni měli důvod k radosti, stejně jako táta šíleně smutný princezny král Dobromysl, nečetli!

 

Brexeso

Závidím. Závidím i když vím, že nakonec ani nebude co. Komu a co závidím? Závidím Britišákům. Jejich šanci říct už příští čtvrtek té blbé Únii ať jim prdel šos políbiti ráčí. Jenže jak tak sleduji masivní kampaň viditelnou u nás především ze strany prounijních pomatenců, je jasné, že Británie v EU zůstane.

Strach je totiž vždy silnější než rozum. A na právě strach jejich masivní agitace pro setrvání v tom neokomunistickém spolku sází.

Argumenty politiků, kteří přesvědčují občany Velké Británie pro Unii jsou sice neuvěřitelně slaboduché, ale protože ani voličská většina Spojeného království, stejně jako je tomu v jiných státech, není složena zrovna z osob nejbystřejších, nemají rozumné a logické argumenty zastánců Brexitu příliš šancí.

Strašení snížením důchodů, nedostatkem peněz na zdravotnictví, na vzdělávání, poklesem ekonomiky, úbytkem pracovních míst a zároveň nedostatkem pracovníků na některé práce, potížemi v obchodním styku se zeměmi Evropy, poklesem hodnoty britských akcií, nutností zvyšovat daně, snižovat platy…. Prostě odchodem Británie z EU by prý nastala jedna velká nekonečná katastrofa. Zánik civilizace a třetí světovou válku nevyjímaje.

Zajímavé na tom argumentačním hodokvasu blbostí je nejvíce to, že ty argumenty jaksi bohorovně pomíjí fakt, že Británie tady jako prosperující ekonomika a samostatný rozvinutý demokratický stát fungovala po staletí i bez dojemné bruselské péče.

Pokud jde o finanční stránku, je Británie od samého založení toho dnes již totálně zdegenerovaného spolku regulátorů čistým přispěvatelem do rozpočtu. Takže když ty miliardy liber britských daňových poplatníků nepošle do Brusele a k tomu nebude muset nechtěně a nekontrolovatelně přijímat statisíce parazitů proudících do náruče britského sociálního systému, zůstane ve státní kase Velké Británie takovej ranec liber, že by tam vbrzku naopak mohly důchody i platy růst a daně klesat.

Pravda, v Česku či dalších zemích sajících evropské dotace se bez britských příspěvků nepostaví nějaká ta předražená cyklostezka nikam, rozhledna v údolí nebo golfový resort v Zadní Lhotě. A také nám tady zázračně nezbohatne pár lobbistů a politiků. Zato by Evropa po Brexitu a Fixitu a Czexitu a dalších —xitech nejspíš mohla mít šanci stát se opět kontinentem, kde bude platit, že bez práce nejsou koláče a krást se nesluší.

Jenže tomu všemu je nutné zabránit. A kdyby nezabralo strašení, tak to prounitáři vykoumají jinak. I kdyby měli hned příští pátek nad ránem novelizovat britský volební systém a nebo podle rakouského mustru natisknout korespondenční hlasovací lístky se správným hlasem, které pak nejpozději do pátečního oběda sečtou.

http://www.reflex.cz/clanek/komentare/72223/eu-skonci-jako-vsechny-tyranie-pred-ni-a-meli-by-to-nakopnout-britove.htm

 

Hitler – všemocné čuně

Úspěšná politická kariéra a narůstající moc Adolfovi doslova otevřely dveře sexuálního ráje, o jakém zvrhlík jeho typu mohl jenom snít. Na nesčetné večírky stranické i soukromé zval ministr propagandy a náruživý děvkař Pepan Goebbels houfy tanečnic, zpěvaček i ochotných héreček, aby si Hitler měl z čeho vybírat. Ten měl i nadále v oblibě především velmi mladé a poddajné dívky a i v této době se některé do Hitlera úplně zbláznily, zatímco jiné byly jeho sexuálními praktikami zhnuseny a ze vztahu se zvrhlíkem Adolfem zkoušely uniknout dle své povahy lstí, lží, útěkem nebo sebevraždou, protože obyčejné „už tě nechci, měj se!“ bylo vůči velkému vůdci hazardem se životem vlastním i jejich blízkých.

Další mrtvou milenkou v Hitlerově životní sérii byla například atraktivní německá herečka Renata Millerová. Tu Hitler sváděl zvláště perverzním způsobem. Nejprve jí se zalíbením a podrobně popisoval zrůdnosti, jak jeho lidi mučí vězně, aby ji poté válejíc se před ní po zemi, kňučíc, že je zlý a špinavý, žádal, aby ho zkopala a bila. Nějaký čas po těchto zkušenostech  prý Renata údajně vyskočila z okna hotelového pokoje. Je však také možné, že ji z okna vystrčilo gestapo poté, co v soukromém rozhovoru s režisérem zmínila některé zvrácenosti Hitlerova sexuálního stylu.

To svobodomyslná americká herečka Lina Basquetteová Adolfa v pohodě v ložnici zkopala a zmydlila do kuličky a aby se jeho dalších perverzních hrátek zbavila, nakukala mu, že je zčásti židovského původu a v poklidu se v Americe dožila 87 let (+1994).

Hitler ovšem ženy nejen odpuzoval, ale některé naopak přitahoval. Jednou takovou oddanou uctívačkou byla třebas anglická aristokratka, pátá dcera lorda Redesdala, Unity Mitfrodová, která byla přesvědčena, že je vyvolenou ženou, zrozenou právě pro zvláštní Adolfovo libido. Dvě její sestry byly protihitlerovské, zatímco ona se sestrou Dianou Hitlera bezmezně uctívaly. V den vyhlášení války si drahoušek Uniti prostřelila hlavu. Ne právě šikovně, neboť s následným  postižením žila v péči své matky dožila v Anglii sž do roku 1948.

Další fanatickou obdivovatelkou Hitlera byla Leni Riefenstahlová. Uháněla Adolfa jak jen mohla. Ten ji ovšem bral a oceňoval pouze jako skvělou režisérku a propagátorku nacismu, ale do postele, jak si ona sama velmi přála, si ji nejspíš nikdy nevzal. Kdoví, jak by taková reálná zkušenost s Hitlerovo sexuálními praktikami její oddanost nacismu poznamenala…

Už v roce 1929 potkal Hitler sedmnáctku s krásnýma nohama Evu Braunovou. Krátce po smrti Geli, zjara 1932, se o 23 let mladší Eva stala Hitlerovou milenkou a už 1. prosince téhož roku se poprvé pokusila o sebevraždu, když si prostřelila krk.

V dalších letech se Eva stala na Hitlerovi silně citově závislá. Zmítala se mezi pocity blaženosti z jeho pozornosti a zoufalství z jeho odtažitosti a vztahů s jinými ženami. V depresi se opět pokusila o sebevraždu, či spíše citové vydírání, požitím prášků na spaní. Hitlerovu vášeň sice tímto pokusem nerozdmýchala, ale dostala od něj alespoň vytouženou vilu. Eva však toužila také po dítěti, ale s Ádou pravděpodobně běžný styk vůbec nepraktikovali, protože panují domněnky nejen o jeho pohlavních chorobách, včetně druhého stadia syfilidy, ale také, že byl fakticky impotentním držitelem jednoho varlete (údajně následkem zranění z první světové války) a k uspokojení mu stačilo ono známé kopání, bytí a detailní obhlížení nahého ženského těla.

Eva byla začátkem roku 1945 prakticky uvězněna na Berghoffu, ale v dubnu se rozhodla odjet za Adolfem do Berlína, což prý Hitlera velmi potěšilo a o půlnoci 29. dubna se s ní oženil. Žádná vášnivá svatební noc se ovšem nekonala. Namísto bujarých oslav a postelových radovánek vypili novomanželé následující den společně jed a střelili se do hlavy.

Nu, i tak je možné vyléčit syfilis a citovou závislost na všestranné zrůdě. Škoda, že si tuto léčbu nenaordinoval šílený Adolf alespoň o pár let dříve.

 

Že Hitler je gentleman?

Spojení těch dvou pojmů v nyní asi nejfrekventovanějším sousloví se mohl dopustit jedině člověk, který skutečnou povahu této kreatury vůbec neznal. Hitler a džentlmenství jsou si vzdálenější než blecha a blaženost.

Základy pojetí „džentlmenství“ položil u Adolfa již pantáta Alois. Než ho totiž v Ádových sedmnácti letech skolil infarkt, byl mladý Hitler trvale svědkem tatíčkova násilnického jednání s jeho matkou, kdy se ožralec Alois krom bití, nezdráhal svoji manželku před svým synem i znásilnit.

Možná proto neuměl mladý Hitler s dívkami svého věku vhodně jednat a ve Vídni, kde začal studovat  malířství na Umělecké akademii, vyhledával ošklivý mládenec s křivýma nohama a vpadlým hrudníčkem uspokojení u místních levných prostitutek. K sexuálním zkušenostem tak brzo získal i syfilis. Pochopitelně ho to docela naštvalo a obratem se z něj stal skoro bojovník za mravopočestnost či alespoň pilný agitátor proti prostituci a údajně pak svůj sexuální zájem přesměroval k mužům. Podle názorů různých lékařů a psychologů byl Hitler rachitický podivín duševně postižený hned v několika směrech. Byl zapíraný homosexuál, nevyléčený syfilitik a hysterický psychopat se silným sklonem perverzi a zálibou v obscénnostech.

Jeho byt v Mnichově, kde se usadil po první světové válce, byl prost ženských návštěv, zato plný pornografického materiálu.

Z ne zcela jasného důvodu se ovšem Adolf ve své vycpávkami upravené uniformě jevil dámám pozdně středního až vyššího věku přitažlivým. Věnovaly mu nejen pozornost, ale i nemalé finanční dary. Jeho ovšem vzrušovaly a přitahovaly spíše hlavně mladé naivní holky, které mohl snadněji ovládat.

První známou obětí jeho zvráceného způsobu „lásky“ byla Mitzi, která se asi po roce vztahu s brutálním Hitlerem neúspěšně pokusila o sebevraždu, na rozdíl od Sisi Liptauer, která se po sexuálním zážitku s Hitlerem oběsila úspěšně.

Svoji neteř Geli, dceru své „poloviční“ sestry Angely, si Hitler vlastnicky uzurpoval a systematicky ji svým pojetím lásky terorizoval. Zakazoval ji kontakty s jinými muži. Nutil ji k různým oplzlostem, požadoval, aby na něj močila nebo vleže pod ní dlouze a detailně studoval její genitálie. Hitlerovy specifické erotické záliby a radovánky dokladovala i halda osobních pornografických fotografií.

Když Hitlerova neteř Geli otěhotněla (není známo, zda se svým strýčkem Adolfem nebo nacistou Emilem Mauricem či svým židovským učitelem umění), pokusila se v roce 1931 z dosahu Hitlera uniknout. Právě rozhodnutí odjet do Vídně pro ni bylo možná rozsudkem smrti, protože následující ráno byla Geli (23) nalezena ve svém pokoji zastřelená. Policii nebylo umožněno vyšetřit, zda ji zastřelil sám Hitler nebo jeho poskok Himler na jeho rozkaz a případ byl oficiálně prohlášen za sebevraždu. Hitler intenzívně popíral informace tisku, že byla Geli nalezena zmlácená a s rozbitým nosem a svou Geli samozřejmě okázale oplakával, zatímco šťouravý novinář Gerlich byl zavražděn.

Podle fotek nechal drahoušek Adoušek udělat milované Geli bustu v životní velikosti a vytrvale ji obsypával květinami.

Nástupem k moci se Hitlerovo všestranné šílenství vymklo jakékoliv kontrole. A o tom až zase příště.

 

Kolik stojí slepice

Nejdůležitějším předpokladem úspěchu socialistických vůdců je v první řadě potlačení jakékoliv reálné osobní odpovědnosti občanů. Nesamostatného jedince, který se plně poddá systému, kde za něj skoro všechno řeší nějaký úřad, zákon nebo předpis, lze totiž snadno ovládat. Nedělá zbytečné problémy, protože jeho mysl není zbytečně zatížená náročnějším rozhodovacím procesem, než jestli si dá vepřo-knedlo-zelo nebo kostelecké párky. Prostě dokonalý levicový idiot. Bohužel, s právem volit.
Eliminace jakékoliv osobní odpovědnosti za své činy a rozhodnutí prostupuje v socialisticky řízeném státě životem jednotlivců i celé společnosti jako rakovina. S podobně zhoubnými důsledky. Většinou však ne až tolik pro ty nezodpovědné, jako spíše pro všechny kolem nich.
Odpovědnost se v levicovém pojetí státu nevyžaduje od občanů, od úředníků, od vedoucích pracovníků, od politiků… Prostě v socialisticky řízeném direktivním systému neodpovídá nikdo z jeho podporovatelů za nic, hlavně ne za svou vlastní blbost.
Jediný, kdo se takovému řádu aktivně a všemožně vzpírá jsou ti hnusní živnostníci. Proto také všichni levičáci tuto skupinu občanů bytostně nenávidí a všemi způsoby se je snaží likvidovat nebo alespoň co nejvíce terorizovat. Samozřejmě ve jménu nějakého pochybného dobra pro lidi, kteří se vlastní odpovědnosti ochotně zřekli. Kupodivu, následky všestranné nezodpovědnosti pak často vadí i mnohým z těch, kteří jinak tyto lidi ohlupující postupy a cíle schvalují.
Jen v posledních dnech můžeme přímo exemplárních případů, kam vede rezignace na osobní odpovědnost, najít hned celou řadu.
Ožralý socan Stupčuk necítí žádnou odpovědnost za svoji autonehodu a čeká, až se na ni a jeho vinu zapomene.
Socan Bohoušek zase dlouhodobě netrpí žádným pocitem odpovědnosti za situaci v OKD, jejíž základ položil v době svého ministrování na MF a podepisování pro stát naprosto nevýhodných smluv.
Neochota být odpovědný za své skutky jistě i těchto dvou politických figurek začla v rodině. Vždyť rodiče všelijakých spratků si dnes běžně stěžují na zlého učitele, namísto, aby se styděli za výsledky své nevýchovy nebo si přiznali, že jejich potomci jsou stejně hloupí jako oni sami a učitel s jejich mizernými geny nic moc udělat nemůže.
Pak se už ani nelze divit, když se ředitel střední školy necítí odpovědný za dlouhodobý problém se šikanou na své škole. Skrývá se jak malý harant a v bezpečí své kanceláře čeká, až následky jeho neschopnosti nějak vyšumí a odvolat ho nakonec musí až nadřízení, kteří ovšem svoji vlastní odpovědnost za jmenování neschopného vedení školy také necítí a určitě nevyvodí.
Nestydatost s jakou chce partička pěti zastydlých skautíků, přenést odpovědnost za vlastní pitomost na stát, když za své chybné rozhodnutí žádá odškodnění od daňových poplatníků, je doslova omračující. Zatímco logicky by měli spíše oni uhradit státní kase náklady na jejich hledání mezi teroristy v Libanonu, kde soukromě zkoušeli lovit bobříka blbosti. Určitě bez debat by měli uhradit také jejich transport vládním speciálem. Šlo přece o jejich soukromý výlet za pochybnou mediální slávou.
No a nakonec vrchol pyramidy systému bez odpovědnosti. Od totálně nezodpovědných státních úředníků jsme se konečně dozvěděli kolik nás stály dvě bezcenné nezodpovědné slepice, co si udělaly soukromý rajcovní výlet do Balůčistánu. Sumu, za kterou mohl stát pořídit třebas tři luxusní domovy pro seniory nebo šest mateřských školek, totiž za ty zpovykané fifleny vypláznul namísto jejich neschopných rodičů, ze státní – tedy naší – kasy zase nějaký za nic neodpovídající úředník.

k-k-k-kde je moja burkákáá?!?

Kolik za kdeco osobně i majetkem odpovědných živnostníků muselo do té bezedné státní pokladny nasypat peníze, na něž se dřeli celé roky, aby nějaký zbytečný ouřada poslal teroristům v Pákistánu za jednu blbou slepici 75 milionů?

A ještě nám za tu cenu koupil takové kusy hned dva!

😛

 

Taková (ne)normální rodinka

V každé rodině je něco. Tak obvykle utěšuji každého, kdo se mi svěřuje s nějakou tou rodinnou lapálií, či spíše nějakým svým problematičtějším příbuzným. Ano, v každé rodině je něco, co nějakým způsobem neharmonuje s běžným pojetím pohodových vztahů, standardního jednání nebo jen tím, co zahrnujeme pod pojem slušné chování.
Někde mají tatínka alkoholika, jinde záletnou manželku, támhle trhlou babičku nebo dědu chronického potížistu, onde synka snaživě aspirujícího na kariéru kriminálníka či neteřinku obecně uznanou za línou cuchtu nebo dravou zlatokopku.
O takovém příbuzném povětšinou účastníci běžné společenské konverzace taktně mlčí právě proto, že v každé rodině se nějaký takový exot najde a není tudíž žádoucí se vzájemně stresovat připomínkou jejich existence.
Nelze si ovšem nevšimnout, že v tomto směru existují i rodiny, které se naopak úchylnostmi svých členů prezentují s takřka zvráceným potěšením, neboť své behaviorální deformace pokládají za mimořádnou charakterovou přednost. Obvykle se tento fenomén vyskytuje u rodinných klanů ze sféry tzv. umělců, případně osob podobně společensky výrazně exponovaných.
V posledních týdnech se až pikantním seskupením exotů projevila jedna pražská rodinka. Pantáta usilovně hraje ministra a sem tam si švihne role různé ustaraných chraptících policajtů. A občas si ty role poplete. To pak žvaní, když má držet hu…ústa. Panimáma si už léta hraje na nestárnoucího stále žhavého diblíka a nyní ještě na starostlivou zastupičku občanů. Když si ty role poplete ona, začne agitovat za mezikulturní přesměrování sexuálního chtíče českých holek směrem k necivilizovaným okupantům, čímž zároveň fakticky veřejně přizná, že její komediální ministr v roli manžela kruciálně selhává.
Synáček pantáty se k pořádné práci ještě v životě ani nepřiblížil, ale hraje si v Praze na radního. Z kteréžto pozice intenzívně podporuje netoleranci vlastnických práv a dokonce mu přijde nepatřičné, že si až 80% občanů dovoluje jednou za rok leteckou dovolenou, která odporuje jeho pseudoekologickému fanatismu a proto by takové chování voličům nejraději zákonem zakázal. Nebo alespoň pořádně zdražil. Holota přece nebude lítat k moři. Mediálně známá promiskuitní dcerunka paňmámy je pak ve srovnání s těmi třemi, na státním vemenu přisátými, členy rodinky skoro až sympatickou figurkou onoho klanu, protože prozatím si poctivě vydělává svým tělem a svojí ordinérností a necpe se k placeným politickým korytům. I když, kdo ví, kdy i ona zatouží oblažit Prahu něčím více, než duchaprostými plky a pózováním v bulváru.
Poněkud děsivé je, že pantáta a paňmáma mají ještě společného potomka. Jestli se totiž ty jejich úchylky projeví v nějaké výrazné konjunkci. Žvanivost a profesní nekompetentnost pana ministra a nesoudnost, nadrženost a hloupost paní zastupitelky hrozí vygenerovat mimořádně pitomou a egoncentrickou osobu.
V kouzelné televizní ministerii „Taková normální rodinka“, bylo představou životního úspěchu, aby se z jejich nejmladšího dítka stala „dírkovaná inženýrka“. V této všestranně nemorální parazitické komediantské rodince se lze obávat aspirace nejmladšího potomka na kariéru absolutní vyžírky.