Suvenýry z ostrova svobody

Šopování na ostrově svobody rozhodně není nic pro vášnivé šopoholiky. Na Kubě se toho totiž příliš koupit nedá. I v tomto směru si zde můžete na socík pěkně zavzpomínat. Poloprázdné obchody a poměrně omezená nabídka sortimentu platí i pro  suvenýrové zboží. Nabídky tradičních věcí je ovšem vyvažována nezvyklými nápady a řemeslnou kreativitou. Běžným suvenýrem odsud je samozřejmě místní vynikající rum a doutníky. Výběr i zásobování těmito produkty jede, na rozdíl od všeho ostatního,  na stachanovských 150%.  Likér Legendario, jakož i rumy mohu opravdu všem požitkářům vřele doporučit. Další místní tradiční produkcí jsou výrobky z kůže. Najdete zde peněženky, tašky, kabelky, baťohy, podložky, obrazy i opasky nebo kožené sandály všech typů a velikostí. Nevyberete-li si z těchto tradičních řemesel, můžete si najít suvenýr mezi výrobky z korálků, kostí, kovu… ….keramiky, dřeva, lastur nebo textilu… nebo si Kubu můžete doma připomínat vlaječkou či trikem s Che nebo Fidelem  🙂 Ale nejvíc si stejně budete pamatovat neuvěřitelné blbosti vyrobené šikovnými Kubánci z hliníkových plechovek od světoznámých přeslazených břeček.   😉

 

Kuba lavičková

Mentalita lidí žijích u teplých moří je vždy pozitivně poznamenána sluncem a pohodou. Źivot si dokážou užívat i ve skromných podmínkách a každou chvíli volna si vychutnají naplno.Určitým smybolem pohody  a slastného nicnedělání jsou pro mne lavičky a Kuba je krásných kousků lákajích ke příjemnému posezení s přáteli plná. Pár kousků, které by se určitě dobře  vyjímaly i na našich zahradách, dvorcích a ulicích, vám představím… Zajímavé lavičky, křesílka i houpačky k usednutí zde nabízí restaurace a bary, ale také je najdete na soukromých zahradách, v městských parcích, v ulicích, na zastávkách…V jednom z parků Havany mají dokonce lavičku, na níž můžete posedět s Jeníčkem Lennonů. Stejně jako Ernest Hemingway v hospodě, je i lavičkový John Lennon od láskyplných doteků turistů pěkně oleštěný a stejně jako na Ernesta se i na Jeníka chvílemi stojí rozdychtěná  fronta.  😉  Johnovy typické brýle nejsou součástí sochy. Údajně mu je každé ráno na nos nasadí jeden místní fanoušek a večer je zase pečlivě odnese. Jendu Lennona zde považují za symbol rebelství. Pro Kubánce je to prostě bojovník s americkým imperialismem a tedy vlastně skoro stejný revolucionář jako byl jejich milovaný Che nebo Fidel. V ulicích Havany můžete nohám ulevit i na takovémto Picassovském kousku.

A chcete-li si kubánskou pohodu připomínat i doma, můžete si namísto suvenýrových pracholapek koupit takovouto umně štrykovanou houpačku.  (Cena je někde kolem 40 doláčů.)

 

 

 

Čekání na městský autobus můžete  trávit pod lampou nebo třeba sledovat místní dorost v parku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A aby bylo jasné, že tady to s železem vážně umí, na ulicích Varadera mají nejen krásné lavičky, ale také bytelné umělecké odpadkové koše.

 

Jednooký Kocour

Jednooký kocour je název havanské hospody, kde jsme se při projížďce zastavili na oběd.

Jde o příjemný malý podnik trochu mimo centrum. Hned u vchodu zaujme vypiplaná předzahrádka s kašnou a jezírkem, jaká by slušela i lecjakému rodinnému domku.

V přízemí je na místní poměry docela honosně působící útulný bar, kde se mohou skvěle cítit i náročnější hosté.

V minulých časech -před Castrem-  prý byla Havana oblíbenou destinací amerických mafiánů. Nu, v tomto prostředí nebylo vůbec těžké si nějakou takovou sešlost chlápků v klouboucích, s tlustými doutníky a sklenicí lahodného rumu představit.

Schodiště do restaurace v prvním patře si hlídá velký obraz charismatického jednookého kočičáka…. V patře je nevelká restaurace, kde se Kubánci snaží nabízet klientům v rámci svých možností co nejlepší gastronomické služby. No, jíst se to určitě dalo, ale řízek je prostě řízek.  😛 Krásně zrekonstruovanou a udržovanou budovu i poměrně honosný interiér doplňuje také impozantní sociální zázemí v temně zeleném kamenném obložení. Jen škoda, že tak nějak po socialisticku chybělo na tom luxusním retychu mýdlo a toaletní papír.  😉  

 

Havanský pes

Jakožto pejskomil a zvířatomil obecně, posuzuji každou zemi a národ také podle jejich přístupu a vztahu ke zvířatům a zejména hafanům. To je třeba důvod, proč nesnáším Španělsko a Španěly s jejich primitivní zálibou v týrání zvířat.

Kuba je na tom se vztahem ke zvířatům v mých očích tak nějak neutrálně.

Pro Kubánce je chov psa nejspíš trochu luxusní záležitostí, protože většina místních má co dělat, aby uživila sama sebe, takže v ulicích Havany i jinde je spousta toulavých opuštěných psů. Pohled na tato nešťastná zvířata je pro mne vždy a všude srdce drásající fakt a když můžu, snažím se v takových destinacích mít vždy po kapsách něco pro jejich hladové čumáky. Pozitivní je zde alespoň fakt, že Kubánci toulavým psům neubližují. Tolerují je a sem tam se s nimi podělí o kousek své svačiny. Organizovaná a systematická péče o toulavá zvířata, jak ji známe u nás v podobě útulků zde neexistuje. Zato  můžete v ulicích Havany potkat psy, kteří nosí na krku špagát s ručně psanou cedulkou s informací, že jsou vakcinovaní a zdraví, respektive, že nejsou nemocní. Úplně v kondici a zdraví totiž vzhledem k trvalému nedostatku žrádla, jakož i další péče, totiž ani být nemohou. Ale ty cedulky dávají tušit, že alespoň někdo se tady o ně občas trochu stará.

 

 

V den našeho výletu do Havany bylo skoro celý den (jediný z celé doby našeho pobytu) milosrdně zataženo a nebylo tudíž obvyklé spalující vedro.

Psí tuláci se tak mezi chvílemi slastného polehávání snažili najít nebo vyloudit od kolemjdoucích něco k snědku. Moje kapsy vyprázdnili havanští psíci do posledního drobečku. Jen jeden z nich si nevzal ani kousek. Byl totiž tak zesláblý a nemocný, že v parku pod palmou odevzdaně čekal na svoje poslední vydechnutí. Nezajímalo ho už žádné jídlo. Bohužel si z Havany budu navždy nejvíc pamatovat smutný pohled toho malého nemocného opuštěného hnědého umírajícího psa. 😦  

Naštěstí jsou zde však i chlupáči, kteří své člověky mají. Spokojeně je venčí a vůbec netuší jak skvělý mají osud ve srovnání se spoustou jiných, jejichž psí značky při procházce cítí.

Velmi doufám, že až se ekonomická situace Kuby zlepší, budou se tady mít lépe nejen sami Kubánci, ale také všichni místní hafánci.   😉

 

Havana turistická

Když si vyšlápnete několik pater na střešní restauraci v centru, můžete se při mojitu nebo nad talířem krevet rozhlédnout po Havaně přes střechy domů a vyrazit pak tím správným směrem k různým místním pamětihodnostem. Samozřejmě na tu střechu můžete vyjet i výtahem, ale já se přiznám, že s ohledem na technický stav kdečeho v této zemi, mi vlastní, byť velmi unavené až dosluhující, dolní končetiny připadaly stále ještě ve výrazně lepší kondici, než ten výtah.  😉  Však si pak ty haxny můžete pohodlně natáhnout v pořádné americké káře z 50. let, která se svojí kondicí sice tomu výtahu dost podobá, ale přece jen by případný rozklad povozu nemusel mít pro uživatele tak zásadní následky, jako kdyby se s vámi rozložila šedesátiletá zdviž.

Domy na nábřeží, ač některé  v dezolátním stavu, nezapřou svoji skvostnou minulost. Mnohé se navíc začínají opravovat a v některých místech zde zahraniční investoři už díky mírnému  uvolnění embraga ze strany USA začali budovat nové hotely a bytové domy. Stejně jsou na tom i domy ve vilové části Havany.

Nicméně samotné historické centrum Havany je opečováváno po zásluze a v mezích místních zvyků i ekonomických možností je lze považovat za krásné…  Většina turistů zakončí svoji procházku po centru Havany návštěvou hospody, kde býval štamgastem Ernest Hemingway. Když ne kvůli drinku, tak alespoň proto, aby se se slavným autorem, respektive jeho bronzovou sochou v životní velikosti alespoň vyfotili. Nenechte se mýlit tím, že Ernest je u toho barpultu nějaký odstrčený a osamělý. Na takový snímek si musíte trpělivě vyčíhat nepatrný okmažik, kdy se u něj zrovna střídá jeden turista s druhým. Jinak je totiž tento kovový americký macho stále v něčím objetí, jak ostatně dokazuje i jeho notně ošmataná košile.

My však ještě tak docela nekončíme, podíváme se sem na některé věci zase přístě.

🙂

 

Procházka Havanou

Být na Kubě a nezavítat do hlavního města alespoň jednodenním výletem by bylo neodpustitelné. Za jeden den sice žádné město nepoznáte, ale nějakou představu si o něm udělat můžete. Skrze nahodile cvaknuté snímky na ulicích, nábřežích a náměstích Havany se vám pokusím toto město představit…

Je-li vám tato stavba trochu povědomá, nemýlíte se. Havanský Kapitol je skutečně tomu washingtonskému bílému baráku hodně podobný. Výrazný rozdíl je spíše v jeho stavu. Byť jeho rekonstrukce probíhá prý už několikátým rokem, termím dokončení si netroufají odhadnout ani znalci místních poměrů. K prohlídce města lze využít jak vlastní nohy, tak třebas klasický vyhlídkový autobus, moto-rikšu, cyklo-rikšu nebo si lze vybrat z řady veterán-taxíků. Hotely a některé důležité budovy jsou tady v celkem dobrém stavu. Dávají nezpochybnitelně tušit, že Havana byla kdysi opravdu okázalou metropolí se spoustou architektonické a řemeslné nádhery. Mnohem více je zde dnes ovšem míst, kde je zřejmý socialistický přístup. Vybydlenost Havany i celé Kuby je jasným důkazem toho, kam levičácké blouznění o socialistickém ráji, kde je všechno „zadarmo“, nakonec vede. Levné či bezplatné „sociální bydlení“ se po nějaké době stává životu nebezpečným.  Odvážili byste se bydlet v takovém činžáku?  Květináče v oknech a na balkonech, jakož i pověšené prádlo, potvrzují, že dům je i v tomto žalostném technickém stavu stále užíván.  😦

Tolik k celkovému dojmu z centra hlavního města Kuby.

Ale nebojte, jsou zde i místa, která nevypadají jako týden po válce a na tyto turisticky frekventované kouty Havany se zaměřím zase příště.  🙂

 

Varadero

K prohlídce Varadera můžete zvolit různé metody. Můžete si nechat přistavit veterána k hotelu, můžete si vzít kočár tažený koníkem, vlézt do autobusu, který jezdí z jednoho konce města na druhý a ještě kousek dál nebo se můžete po hlavní třídě a přilehlých uličkách toulat pěšky. Ideální je všechny způsoby zkombinovat, protože jenom pěškobusem to určitě nezvládnete. Ne, že by bylo Varadero nějaké velkoměsto, ale táhne mezi vodou z obou stran podél pobřeží docela dlouze a v místním vedru je lepší se pohodlně vézt.Vlastně to tady nemá ani ráz nějaké kompaktní městské zástavby. Na hlavní třídě se střídají domky upravené s vyloženými barabiznami a když nakouknete do postarnních uliček, klesá úrověň kvality bydlení s každým metrem…Udržované jsou zejména domky, kde nabízejí pronájem pokojů turistům a pak nejspíše ty, jejichž obyvatele podporují jejich příbuzní ze zahraničí nebo Kubánců, kteří se úspěšně vrhli do podnikání. Využití starých americkýchu aut nebo kočárů s koňmi je asi nejviditelnějším podnikatelským počinem, ale ten, kdo veterána řídí nebo sedí na kozlíku kočáru začasté není jeho majitelem, ale pouze pracuje pro toho šťastnějšího Kubánce, který si takovou investici mohl dovolit. Daně z veškerého podnikání mají místní průkopníci kapitalismu dané nesmluovavým a ne právě zanedbatelným paušálem a aby na odvedení této povinné úlitby Fidelovi vydělali, musí se každodenně docela svižně otáčet. Domky jsou tady povětšinou extrémně mrňavé a z ulice vidíte do kuchyně i do obýváku, kterým je často jen sedačkou a televizí vybavená chodba mezi vstupními dveřmi a dvířky na dvorek nebo do místnosti s postelí. Z ulice často vidíte oknem také  třeba přímo do hrnce na sporáku nebo tu občas překračujete velkou zpěněnou kaluž, když hospodyňka zrovna vypouští vodu z pračky ze dveří domu na veřejný chodník. Celkem pochopitelné tedy je, že když už se někdo v těchto podmínkách propracuje od chýše k udržovanému domku, tak ho třebas i takto zamřížuje.

 

 

Dilema

Kuba  mě jako jedna z možných destinací pro dovolenou zajímala už dlouho. Jenže stejně jako zájem tu zemi navštívit, usadil se mi v hlavě jakýsi apel, že jde vlastně o obrovské vězení. „Nejezděte do kriminálu“ hlásalo kdysi před pár lety heslo jakýchsi aktivistů. Ano, chápu, nesluší se podporovat turismem vládu, která své občany týrá socialismem. A tak vzniklo moje dlouhodobé dilema. Jet a podpořit nebo nejezdit a bolestivě tak ztrestat zlou kubánskou vládu absencí ohromujích pár set doláčů z mý šrajtofle.

Mezitím doznala situace Kuby i mých názorů značného vývoje. Fidel pustil na židli Raula a socialismus už nebudují tak urputně. Na ostrov svobody se, nejen z Evropy, jezdí turistit stále masověji a naši stateční aktivisté a bijci za svobodu a demokracii dnes spílají spíše normálním evropským občanům, než kubánskému režimu. A tak mi ono heslo začalo být hodně podezřelé a Kuba lákavější. A když jel na Kubu Barack, bylo rozhodnuto. Je nejvyšší čas vydat se na cestu do minulosti. Na vzpomínkovou cestu do echtovního socíku, než ho invaze amerického kapitálu rozmetá a zkomercionalizuje celou Kubu do podoby velkého amerického supermarketu.

O své letmé poznatky a dojmy z této cesty do minulosti se s vámi v několika příspěvcích podělím…

Na ulicích není nijak čilý provoz. Benzín je drahý a aut málo, ale zase je všude spouuusta místa na parkování. Co by za to u nás lidi dali! Kuba nejsou jen pláže, ale také krásné zelené vnitrozemí s horami. Skot i koně jsou tady drženi venku. Bohužel, obvykle nikoliv volně, ale na vcelku krátkých úvazech a bez vody. Na stavění plotů nebo přístřešků či jakoukoliv větší péči o domácí zvířata jsou totiž Kubánci příliš líní. Nu, oni se místní zdají být líní na všechno. I na práci na svých vlastních příbytcích, ale o tom podrobněji až v některém dalším povídání.  🙂