Komunisticky myslet, paraziticky žít

Stále znova a znova narážím v různých debatách na problém komunistického myšlení, které mají pod kůži zažrané překvapivě i lidé, kteří z vlastní či rodinné zkušenosti nemají jediný důvod komunisty milovat. Občas to dokonce ani nejsou úplní pitomci, jak je pro levičáky typické, ale jejich vidění světa je komunistickou ideologií „absolutní spravedlnosti a rovnosti“ deformované natolik, že nejsou schopni přijmout fakt, že není nic nespravedlivého na existenci lidí bohatých a chudých a že většina jich je porůznu někde mezi nimi. Už vůbec pak jedinci postižení touto mentální anomálií nedokážou připustit jak nespravedlivé jsou naopak jejich představy o ekonomickém systému, kde všichni mají zhruba stejně, protože přece nelze dopustit, aby jedni měli víc či ještě víc a jiní měli málo nebo ještě méně. Zatímco mně se naopak ve svém důsledku jako velmi nespravedlivý jeví fakt, že dle údajů ČSÚ v roce 2012 živil jeden produktivní člověk – tedy jedinec tvořící reálné hodnoty – přes tři (3,18) spoluobčany žijící z daní, což jsou nejen úředníci a politici, ale rovněž policajti, vojáci, hasiči, umělci a sportovci, učitelé, doktoři, soudci jakož i kdejaký tzv. lobbista, poradce a nemakačenko přisátý na tyto zmíněné profese. Vrcholem této nespravedlnosti pak je skutečnost, že osoby placené z daní mají většinou výrazně vyšší platy, než lidi, kteří na ně ty daně musí vyprodukovat.  😦  V konkrétních číslech ČSÚ:
•    zaměstnanci placení „státem“                2 261 000 (z toho 458 000 úředníků!)
•    nezaměstnaní                                          600 000
•    důchodci                                              2 350 000
•    děti, studenti, ženy na MD apod.            2 778 000
•    celkem                                                 7 989 000
•    občané produkující reálné hodnoty          2 513 000
Vzhledem k tomu, že počty osob v neproduktivních (spotřebních) skupinách stále rostou a počet lidí ve skupině produktivních se naopak stále zmenšuje, je myšlenka na stát zajišťující vysoké platy profesí placených z daní, štědré důchody, rozmařilé dávky a příspěvky nepracujícím a všechno možné od bydlení přes vzdělání až po zdravotnictví naprosto bezplatně, projevem matematické i logické nedostačivosti.
Komunistickým virem zachvácená mysl je však i v této celkem jasné situaci schopna vyprodukovat takové myšlénky jako, že „stát má platit víc tomu a tamtomu“ – jakoby nějaký stát měl někdy nějaké jiné peníze, než ty, které sebere stále menší a menší části svých občanů….  že, „stát má zajistit tamto pro tyto, nebo musí někomu něco poskytnout ZDARMA“ – jakoby stát měl kouzelný proutek nebo zlatou rybku či existovaly hmotné statky, padající z nebe a státu stačí je jen tak lidem přidělit jako nějaké „emisní povolenky“. No, ono i kdyby to tak bylo a něco nám trvale jen tak z nebe padalo, musel by se zase někdo unavovat prací a zodpovědně ty dary nebes rozdělovat a už by tím pádem nebyly tak docela úplně zadarmo. Protože ten lidumil, co by je rozděloval mezi občany, by za tu fušku pochopitelně chtěl a zasloužil nějakou odměnu. 😛  A kdyby z nebe občas nepadalo dost, proutek se zlomil nebo rybka neměla náladu donekonečna plnit neskromná přání, tak by možná i na úplatky došlo.  😆