Epopej, Slovanská epopej

Nebýt mediálního humbuku, možná by mnoho lidí o nějaké Epopeji od Alfonse Muchy ani nevědělo. Přinejmenším k připomenutí jeho jména a díla je tedy celá ta trapná taškařice kolem jeho souboru s tématikou dějin Slovanů, přínosná. Alfons Maria Mucha (*24.7.1860 – †14.7.1939) je významnou osobností evropské secese a jeho obrazy, plakáty, bankovky, poštovní známky, knižní ilustrace, kalendáře, viněty na láhve, obaly sušenek, cigaret, čokolád nebo jídelní menu či divadelní programy zdobené osobitou ornamentikou Art Nouveau – nazývanou také „Le styl Mucha“- se bezesporu dostaly v nějaké formě ke každému z nás. Rodák z Ivančic na Moravě se proslavil nejen jako malíř, grafik, fotograf a ilustrátor, ale pro Fougetovo zlatnictví v Paříži dodával i návrhy šperků, považovaných dnes za skvosty secesního šperkařství.
Na serii dvaceti obřích pláten začal A.Mucha pracovat ve svých 50 letech, v r. 1910, po návratu z USA, kde se malováním snažil na tento svůj vysněný soubor vydělat peníze. Ty však nakonec poskytl mecenáš Charles Crane, ochotný Muchův rozsáhlý projekt financovat. Pracoval vždy na několika obrazech současně a tak už v roce 1919 proběhla v pražském Carolinu výstava jedenácti obrazů. Celé dílo dokončil Mucha po 18 letech a 1. září 1928 oficiálně daroval Praze. Jako významný umělec a vlastenec neunikl pozornosti nastupující nacistické moci a byl mezi prvními osobnostmi pronásledovanými gestapem. Byl dokonce zatčen a vyslýchán. V „péči“ gestapa onemocněl na zápal plic a ačkoliv se po propuštění zotavil, v jeho věku už se to na jeho zdraví neblaze projevilo novou plicní infekcí, na kterou v létě 1939, deset dnů před svými 79. narozeninami, zemřel.  Jeho pohřbu na Vyšehradě se k nelibosti nacistů, jimiž byl veřejný pohřeb oficiálně zakázán, zúčastnily tisíce lidí. Plátna Slovanské epopeje skončila srolovaná ve skladišti, kde zůstala ještě řadu let po válce, dokud nebyla v roce 1963 vystavena v prostorách zámku v Moravském Krumlově, městě poblíž umělcových rodných Ivančic, kteréžto jsme nedávno navštívili. A protože tady opravdu nic, než Epopej k vidění není, tak jsme se na ta plátna, která si ještě Pražáci neodvezli, zašli znovu podívat….

  

 

Zámek je na první pohled opravdu zanedbaný a velmi špatně udržovaný. Dokonce i ty rekonstrukční práce, které zde byly nedávno provedeny, vykazují značnou míru nekvality a kam oko běžného návštěvníka dohlédne, je patrný – jak to jen vyjádřit kulantně…no, prostě šlendriánský přístup. Jaksi symptomaticky s tímto dojmem tak působí cedule označující zde pracující stavební firmy, zmiňované v nejednom korupčním skandálku posledních let. Nevyhlazené záplaty omítek jsou úplně první referenční vizitkou „kvality“ prací a nová střešní krytina na propadajících se trámech pak do nebe volající obžalobou.    U vstupu do zámeckého areálu vás coby součást zámeckých budov, ohromí provozovna pneuservisu, jehož poutač ve formě velké popsané pneumatiky, celkem brutálně devastuje jakýkoliv záchvěv poetiky místa.  😯

V sálech zámku vás naštěstí zaujmou především ohromné rozměry pláten, které dávají tušit, že jejich autor tvořil kdysi i divadelní kulisy. Působí trochu jako historické fototapety, kde v popředí je vždy několik ústředních postav, jež jsou z perspektivy pozorovatele v životní velikosti. Na těch je perfektní každý detail a zřejmý typický „rukopis“ autora. Zbývající část plátna, z nichž některá mají rozměr průčelí menšího rodinného domku, už detaily neoplývá a tak jako v reálné situaci, zobrazuje spíše jen obrysy postav v krajině. Z námětů a promyšlenosti jednotlivých scenérií je naprosto zřejmé Muchovo nadšené vlastenectví a obdivuhodně hluboká znalost historie slovanských národů. Ačkoliv mé technické vnímání u některých scén poněkud rušily prapory vlající opačným směrem, než se táhl kouř ohně, celkově se mi toto impozantní dílo líbí a myslím, že je dobře takový unikát vystavit a předvést co největšímu počtu obdivovatelů. To je samozřejmě možné jen, pokud bude vystaveno v Praze, městě, kterému je Mucha věnoval. Zárověň jsem však na pochybách, zda město, které ani po více, než 80 letech nedokázalo vybudovat prostory k instalaci takového díla vhodné, si tento dar zaslouží. A pochybnosti a váhání se vrší dál….

V Moravském Krumlově nic jiného ke koukání pro turisty nemají a dá se opravdu bez přehánění říct, že tady „chcípl pes“- tedy v tomto konkrétním městečku spíše chcípnul pokrok. Zastydl tady socík, město samo, vypadá jako skanzen socialismu a odmyslím-li si „malý zámeček nad městem“ –  kaple sv. Floriána, je opravdu celkem hnusné.

Další hnusnou věcí bylo nejspíš i poněkud nepochopitelné převedení zámku s vystavovanou Epopejí na poněkud podivnou společnost ve vlastnictví lidí z Východu. Nevím jak a proč k něčemu takovému mohlo dojít, ale z dosavadního vývoje se toto rozhodnutí jeví jako extrémně pitomé. Zámek je v takovém stavu, že Krumlovákům nejspíš jednou spadne na hlavu, takže se nedivím, že se místní dnes velmi snaží zachovat ve městě alespoň nějakou snad profitabilní atrakci. Proč ale na něco takového nemysleli, když ten jediný (no, vlastně jeden ze dvou) hezký objekt ve svém městě vykšeftovali s Inchebou? Dalším hlediskem je návštěvnost u obrazů…. zůstanou-li v Moravském Krumlově, budou sem za nimi jezdit jen lidé, skutečně dychtící shlédnout toto dílo a ne turistické tlupy z kdejakého kouta, které v poklusu mezi Hradčana a Karlovým mostem zatáhne průvodce k „jakýmsi fakt děsně velikým obrázkům“. Pro Epopej je první případ jistě lepší varianta, ale pro příležitost pochlubit se takovým výjimečným dílem co nejširší turistické veřejnosti, hovoří zase umístění v Praze. Nu a tak já vám vlastně nevím jak by aktuální přetahovaná mezi chudým a nezajímavým Moravským Krumlovem a památkami přesycenou Prahou měl vlastně dopadnout, aby to bylo to nejlepší řešení. Každé z možných je totiž jenom v některém bodě lepší, než jiné a žádné není jednoznačně nejlepší mezi všemi. A jak to vidíte vy? Který pohled má větší váhu? 

Co možná o Alfonsovi M. nevíte:
V roce 1900 byl za výzdobu pavilonu Bosny a Hercegoviny na světové výstavě v Paříži oceněn řádem císaře Franze Josefa.
V roce 1918 byl autorem vůbec první známky samostatné Československé republiky.
V roce 1931 navrhl malované okno pro novou arcibiskupskou kapli v chrámu sv. Víta v Praze.
Výborně zpíval a hrál na harmonium.
Je považován za zakladatele české školy klasického fotografického aktu.
Mezi šperky, které Mucha navrhoval, je nejslavnější „hadí náramek“ -náramek, který k sobě pojí i odnímatelný prsten – můžete jej vidět na plakátě Médey jako doplněk kostýmu. Šperk sám je dnes součástí sbírky Doi (v Japonsku), kterážto je druhou největší sbírkou Muchova díla na světě.
Antonín Mrkos pojmenoval po Alfonsu Muchovi planetku (5122)  „Mucha“
Syn Jiří Mucha (1915–1991, vystudoval medicínu, dějiny umění a orientalistiku) byl za války důstojníkem britského letectva a zároveň pracoval jako zpravodaj britského rozhlasu v severní Africe a na Středním a Dálném východě.  Po návratu do Československa (v roce 1945) působil jako novinář a v padesátých letech byl komunistickým režimem vězněn.