Narodila jsem se, mámě zlatý a tátovi černýmu anglickýmu kokršpanělovi, u hodnejch lidí. Byla jsem nejslabší z vrhu a v Přírodě bych neměla šanci. Ani ty jejich blbský lidský „papíry“ nemám, ale mazlili se se mnou a vypiplali mě. Máma na mě byla taky hodná, ale bylo nás na ni prostě moc. Když jsme se rozkoukali, chodili tam různý cizí lidi. Potěžkávali si nás, ukazovali prstem, a pak si potřepávali tlapkama s páníčkama a mý sourozenci dostávali různobarevný obojky. Abych nezapomněla, já se vyvedla jako černá.
Když nám byly asi tři tejdny, bez obojku nás bylo asi pět, samí černoušci, přišli tam takový lidi. Dva velký s mládětem, ale už odrostlým. Taky koukali po bráchách a ségrách ve výběhu, jak se tam motaj, ale pak si ten největší z těch cizejch lidí všimnul, že páníčkova dcera mě chová v klíně. Dal se s ní do řeči, pohladil mě, a takový ty blbostě okolo. Když zjistil, že se jmenuje Klára – jí se to jméno nelíbilo, říkala, že je blbý, ale jemu jo, říkal, že je krásný a že se na to jméno narodil – a jak o mě pečuje, bylo vymalováno. Řekl, že já a nikdo jinej, ty druhý dvě souhlasily, já dostala svůj novej obojek a odešli. Pak bylo pár tejdnů všechno při starým.
Najednou se objevili znova, to už většina bráchů a séger bylo pryč (hlavně ty zlatý, jako by byli hezčí nebo lepší, nebo co), pomazlili se s mámou a vzali mě, naložili do auta a odvezli někam úplně jinam. Páníček mi dal na cestu ručník z pelíšku, kterej voněl mámou, aby se mi moc nestejskalo, jenže pár dní se mi stejskalo stejně. 
Taky mi dali jméno. Tomu největšímu by se bejvalo líbilo Klára po jejich dceří a že prej bysme mohli něco, nevím co, dělat společně. Ale ta nejmenší chtěla Sandy, protože byla zrovna oblbnutá nějakým něčím, kde furt řvali: „Óóóóó Sandýýýý“ z nějaký bedny, pouštěla si to furt dokola, až jsem myslela, že se z toho zcvoknu. Nakonec souhlasil, ale že prej budu po česku Sendy, ne po americku Sandy. Sice nevím, o co jde, ale řeknu vám, že vy lidi se zabejváte pěknejma kravinama.
Dcera mýho novýho páníčka se mnou byla ze začátku pořád doma a mazlila se se mnou, tak to docela šlo. Potom ale začali odcházet všichni a já zůstávala sama. Nejdřív jenom na chvíli, ale doba se prodlužovala, a to mi bylo trošku smutno. Jednou, když si ten můj novej zapomněl schovat kecky, než odešel pryč, tak jsem jednu botu vzala a odnesla si ji do pelíšku. Nerozkousala jsem ji, nejsem blbá, ale omotala se okolo ní a chrápala, než přišli. Móc hezky totiž voněla! A jednou zase blbě zavřel dveře do kuchyně, tak jsem mohla sama prozkomávat. Celý dopoledne. Taky jsem nic nerozkousala, zato páníček koukal. Odpadkovej koš po celý kuchyni i obýváku, brambory taky a taky nějaký cédéčka jsem roztahala. Ještě, že přišel domů dřív než panička, asi by ji kleplo. 😉 
Jo, a taky mě začali vodit ven. To vám byla krása! Těch novejch pachů a věcí! A taky už mě moc nebavilo to čůrání na noviny, na travičku to bylo lepší. Vzpomínám, jak při jedný z prvních procházek jsem nabírala nový pachy, až jsem se zapomněla a odběhla asi tak na 20 metrů od páníčka (to už jsem věděla, že je to novej páníček), tak daleko jsem sama ještě nebyla. Když jsem si to uvědomila, tak jsem se lekla, že jsem se ztratila. Vtom na mě zavolal a já vám měla takovou radost, že jsem k němu pelášila, co mi síly stačily. A jak tak klečel na zemi a já se mu vrhla do náruče, nechtěně, to dá rozum, jsem mu natrhla těmi svými jehličkami nos. Ne, že by se na mě zlobil, věděl, že já nerada, ale hned mě vzal domů, protože mu z toho nosu teklo něco červenýho. To byla prča! Dodneška tam má na mě památku!
Zažila jsem spoustu historek. Ale to by bylo na dlouhý vyprávění. Třeba jak jsem se ztratila, protože jejich mládě nedovřelo dveře od bytu a já se vydala na výzvědy. Nebo jak mě na chalupě píchla včela do čumáku a já málem umřela, nebejt vesnickýho veterináře. A nebo když jsem mu, když slavil na chalupě narozeniny, sežrala jednu flákotu, připravenou na grilování, pomalu větší, než jsem byla sama. To měl o mě taky velikej strach. No, bylo to na mý gusto trošku přepepřený.
A nebo… vždyť říkám, že historek je spousta, takhle by se dalo pokračovat skoro do nekonečna. 😛 
A tak šel čas. Mezitím jsem dospěla, ale o historky nebyla nouze. Ale dospěla jsem, to je důležitý. Sendy (no, to je sranda, on si můj páníček dal jméno po mně. Tak nevím, mám si to považovat za čest?) se mnou dělal různý psí kusy, ale když se ta jejich smečka sešla a sesedla pohromadě, vždycky jsem se nejradši přitulila k němu.
😀
Pak se něco v tý jejich smečce, zvrtlo, a já dneska bydlím jinde, s jeho mládětem Je to tu hezký, les je nedaleko. Ale, i když to nedávám najevo, trošku se mi stejská.
A myslím, že jemu taky…. 
Plyšáková Sendy 😆 
mišmaš kolem nás...
Helemese 